Literezka

Živá voda

Každý večer, než zhasnul lampičku na nočním stolku, ještě si do dlaní vzal květináček se svým kaktusem a povídal mu, co dnešního dne dělal. „Dobrou noc!“ zavolal potom na rodiče v obýváku. Pak se ocitl ve tmě svého pokoje a jak usínal, opakoval si násobilku.

Dva – čtyři – šest – osm – deset – dvanáct – čtrnáct – šestnáct – osmnáct – dvacet – dvacet dva – dvacet čtyři. Tři – šest – devět – dvanáct – patnáct – osmnáct – dvacet jedna – dvacet čtyři – dvacet sedm – třicet – třicet tři – třicet šest. Čtyři – osm – dvanáct – šestnáct – dvacet – dvacet čtyři –


Když odcházel Tobiáš ze školky, celé prázdniny se bál jít do první třídy. První den ho rodiče do školy táhli a on plakal. Slíbili, že když to toho 1. září zvládne, koupí mu křečka. „A bude se jmenovat Bonifác!“ rozjasnil se. Jenže za měsíc a půl křeček umřel. Tobiáš truchlil, zbledl, zhubl, ramínka nosil svěšená a plakal ještě víc, než když šel poprvé do školy.

Rodiče hned další týden přišli s něčím, co není na péči tak náročné – koupili Tobiášovi kaktus. Teď už žije s kaktusem přes rok. A skutečně jim to funguje. Zalívá ho jednou týdně, aby nebyl ani suchý, ani mokrý. Každého čtvrt roku mění obal na květináč, podle ročních období. Oslavili Vánoce a oslavili narozeniny obou dvou a potom i druhé Vánoce.

Teď se blížil konec školního roku a rodiče mu kladli na srdce, ať kaktus dostává vody o něco víc než v zimě, protože prý je tepleji a voda se z květináče bude rychleji vypařovat. Tobiáš poslechl a pořádně se o něj staral. Potom přišlo vysvědčení a první tábor.

Než Tobiáš odjel, zalil kaktus jako obvykle. Měl být pryč jen týden – maminka byla instruována, aby si s kaktusem občas popovídala a až přijde pohled od něj, aby mu ho přečetla a ukázala. Týden utekl jako voda, byla neděle a Tobiáš se vrátil z tábora do města a rodiče ho čekali na nádraží.

„Ahoj!“ křičel přes nástupiště a utíkal s batohem na zádech za rodiči.

„Ahoj Toby.“ Tatínek mu rozcuchal mastné vlásky a maminka ho objala. „Jak ses měl? Bylo to dobrý?“

„Bylo to bom-bo-vý, mami! Nejlepší asi bylo, když jsme hráli fotbal v blátě a potom jsme všichni byli celí špinaví, ale to nevadilo, protože po obědě pršelo, ale neboj mami, nemám rýmu ani kašel, ale pár kluků dostalo teplotu, ale to taky nevadilo, protože už to bylo předposlední den, víš.“

„Zpomal, kluku!“ smál se táta. „Co vám vařili dobrého?“

„Na snídani krupičný kaše, bleeee.“

Za rodinou přišla další rodina s malým Matějem. Byl to takový malinký klouček, ještě drobnější než Tobiáš, ale s velkými brýlemi a černými vlasy, kolena mu vyčuhovala zpod kraťasů a stejně vyčnívaly lokte z rukávů jako suky na stéble.

„My jsme spolu byli na pokoji,“ vysvětloval Tobiáš, „a chtěli jsme se zeptat, jestli bych k nim na týden nemohl, oni bydlí kousek za městem a mají králíky.“

Rodiče se podívali na druhé rodiče. Rozpomněli se, že se matně pamatují ještě ze svého dětství, protože babička maminky a babička toho druhého tatínka bydlely vedle sebe. Smáli se, jaká je to ale velká náhoda, protože nakonec se ještě ukázalo, že tatínkové chodili na stejný kurz do tanečních. Vyměnili si telefonní čísla a bylo smluveno.

„A zbylo ti nějaké čisté oblečení? Neměli bychom se stavit doma přebalit batoh?“

„Mamiiiiiii, to je hrozný zdržení! Oni mi to vyperou.“

Maminka se podívala na druhou maminku a domnívala se, že se to nehodí. Druhá maminka kroutila hlavou a opakovala: „Ne ne ne, to je v pořádku, my se o Tobyho postaráme.“ Oba kluci přitakávali, že když to říkají dospělí, musí to být pravda. A to byl neprůstřelný argument.

Tobiáš si ustlal na zemi vedle Matějovy postele. Trochu po tom týdnu smrděl, ale psovi to nevadilo a stejně se mazlil a šťouchal do něj čumákem. „A tos neviděl ty králíky!“ A vyběhli ven na zahradu a ke králíkárně.

„Jména nemají,“ řekl Matěj, „to aby nám nebylo líto je sníst.“

„Vy je jíte?“ vyděsil se Tobiáš.

„Máš rád králíky?“ zeptal se Matěj a to už šel dál. „Tady bývaly husy, ale teď žádný nemáme. A tam za zahradou máme sad. Nechceš jabko?“

„Teď v létě máte jabka?“

„To jsou speciální.“

Utrhli si a každý jedno snědl.

„Máma říkala, že na večeři budou palačinky. Máš rád palačinky?“

„Mám rád palačinky.“

Po večeři se Tobiáš, Matěj i jeho sestry – starší Hanka a mladší Editka – uvelebili v obýváku na gauči, jak je, říkal Matěj, u nich doma nedělním zvykem. Hanka seděla nejblíž oknu. Dosáhla na rádio, zapnula ho a naladila stanici.

„Určitě se ti to bude líbit,“ pošeptal Matěj Tobiášovi.

„Pššššt,“ okřikly ho sestry. „Už to bude začínat.“

Z reproduktorů se linula kolíbavá melodie. „Dobrý večer, děti,“ promluvila paní.

Jednou se Ježíš vracel do Galileje a cestou musel projít územím Samaritánů, se kterými se Židé nebavili. A Ježíš byl také Žid. Nedaleko jednoho jejich města už byl Ježíš unavený a venku bylo hrozitánské horko, tak se zastavil u jedné studny, zatímco učedníci šli sehnat něco k snědku. Ježíš měl žízeň, ale napít se nemohl, protože neměl vědro, které by do studny spustil, a voda byla hluboko v zemi. Zrovna tam ale přišla jedna Samaritánka pro vodu a Ježíš ji požádal, aby mu trochu vody dala.

„Jaktože se mnou mluvíš? Vždyť Židé s námi nemluví,“ odpověděla mu žena místo toho, aby mu vodu podala. Ježíšovi ale nevadilo, že je Samaritánka, a klidně se s ní dal do řeči. Na její otázku neodpověděl, místo toho jí řekl: „Kdybys věděla, kdo jsem, kdo tě žádá o vodu, ty bys chtěla ode mě, abych ti dal vodu – živou vodu, vodu života.“

„Ale to není možné, vždyť nemáš vědro, kterým bys vodu nabral!“

„Nemusím nabírat vodu ze studny. Kdo pije vodu z této studny, bude mít znovu žízeň. Kdo se ale napije vody ode mě, žízeň už nikdy mít nebude, bude to voda k věčnému životu, jako lék.“

Jak ho Samaritánka poslouchala, požádala ho: „Dej mi tu vodu, ať nemám už nikdy žízeň.“

Ježíš jí ale tu živou vodu hned nedal, pověděl jí ještě něco: „Víš, blíží se chvíle, kdy budeme Boha uctívat pravdivě, upřímně, s láskou, budeme se s Bohem přátelit. Nebude záležet, jestli ho budeme uctívat tady, jak Boha uctívali vaši otcové, nebo zrovna v Jeruzalémě, jak učí Židé.“

Samaritánka z toho moc moudrá nebyla: „Vím, že přijde Mesiáš, ten nám všechno vysvětlí.“

„To jsem já, já jsem ten Mesiáš! Já jsem ta živá voda, která ti dá věčný život,“ řekl jí Ježíš.

Hned jak se to žena dozvěděla, nechala džbán džbánem a hned utíkala do města, aby přivedla ostatní lidi, aby se i oni mohli setkat s Ježíšem. Hodně Samaritánů z blízkého města se vrátilo ke studni s ní a poslouchali, co Ježíš říká. I oni pochopili, že Ježíš vylije živou vodu na celý svět – i na ně, Samaritány.


„A i na vás, děti,“ rozloučila se paní.

Příští pátek po poledni na Tobiáše před domem Matějovy rodiny čekali rodiče. Druzí rodičové je zvali dál na oběd, kafe, čaj, zákusek, projít se po zahradě a utrhnout si zralé letní jablko. Oni ale odmítli, protože na celý víkend jedou k babičce a ta nebydlí úplně blízko.

„Bavilo tě to s Matějem?“ zeptal se tatínek v autě.

„Bylo to bom-bo-vý!“

„Víc než na táboře?“ zeptala se maminka.

„Hmmm, tak nastejno.“

Babička bydlela až uprostřed Pardubického kraje, ale cesta byla po blanenské rychlostní silnici ucházející. Bydlela na okraji malého města, ještě za panelovým sídlištěm, v malinkém domečku s malinkou zahradou.

Hned jak rodina vystoupila z auta, babička objímala vnoučka a maminka jí předala dózy z minulé návštěvy a tatínek přivezl Becherovku, aby zdravíčko sloužilo.

Celý víkend Tobiáš vyprávěl střídavě o tom, co zažil na táboře, a jaká legrace to byla u Matěje. Když šli v sobotu odpoledne na procházku do lesa, babička se ho zeptala, jak se má ten jeho kaktusí kamarád.

„Pro pána Jána! Babi!“ Tobiáš se chytil za hlavu a zmateně se díval z jednoho rodiče na druhého. „Zalili jste ho, žejo? Teď v tom teplu rychleji vysychá!“

Ani maminka, ani tatínek si ale s kaktusem nepovídali, pohled mu zapomněli ukázat – vždyť to je kaktus – a už vůbec si nevzpomněli kaktus zalít, protože o to se vždycky stará Tobiáš sám a nikoho k tomu nepustí.

„Zalili jsme ho, neboj,“ usmál se pohotově tatínek.

Když ale přijeli zpátky domů, kaktus měl nezdravě vybledlou barvu a celé jeho vyhublé tělíčko bylo ukloněné doprava. Tobiáš se k němu vrhnul a opatrně ho hladil po ostnech a omlouval se mu, že na něho zapomněl, že ho vyměnil za kamaráda a že si na něj za celé dva týdny ani nevzpomněl, a hned ho zalil. Večer ho zase vzal do dlaní a omlouval se mu znovu, potom zakřičel dobrou noc na rodiče, zhasnul lampičku a schoulil se do klubíčka v tichém pláči, aby ho rodiče neslyšeli a nepřišli.

Ani dalšího dne nevypadal kaktus lépe. Hlína v květináči byla zase suchá, tak ho zalil podruhé. Celý týden ho zalíval každé ráno a všechny žaluzie i závěsy v pokoji zatáhl, aby kaktus zbytečně neztrácel drahocennou vodu.

„Prosím, kaktusku, ožij mi,“ plakal každý večer.

Další víkend se rozhodl zavolat o pomoc Matěje. Poprosil maminku, aby mu půjčila telefon a vytočila číslo na Matějovu maminku. „Chtěl bych mluvit s Matějem,“ posmrkoval Tobiáš. A z telefonu se ozval šum a potom Matěj:

„Čau Toby! Jak se vede?“

„Matěji, je to důležité,“ šeptal a odešel se zavřít do pokoje. „Je to jako tajná mise.“

„Poslouchám!“

„Vzpomínáš si na ten příběh o živé vodě, co ji dal ten pán té paní u studny? Myslíš, že to je opravdický příběh, ne jako živá voda ze Zlatovlásky? Prý ji můžeme mít i my, vzpomínáš?“

Matěj se zamyslel a potom přitakal: „Ano, samozřejmě, Ježíš té paní dal živou vodu.“

„A ty toho Ježíše znáš? Nebo tvoji rodiče?“

„No, jasně, Ježíš je kamoš.“

„A myslíš, že bys mi mohl tu živou vodu sehnat? Umírá mi kaktus a už si nevím rady, obyčejná voda z kohoutku mu nepomáhá. Ale ta živá voda prý dává věčný život.“

Kluci si volali i další den, aby Matěj Tobiášovi řekl, kde je možné živou vodu podle jeho rodičů získat. Nebyl z toho moudrý, rodiče mu konkrétní naleziště neřekli a nedali mu ani mapu k pokladu, ale Matěj poradil Tobiášovi, ať sedne na autobus 201 nebo 202 a přijede. Společně něco vymyslí.

Vhodná příležitost byla až pozítří, kdy tatínek, který Tobiáše doma hlídal, musel nutně na poštu. Tobiáš mu z peněženky vzal trochu peněz na jízdenku a vykradl se z domu a šel na autobus a dojel až do Matějovy vesnice. Než aby zvonil a celou misi pokazil telefonátem domů, obešel zahradu a čekal, dokud se na ní Matěj neobjeví. A skutečně, do půl hodiny šel Matěj na zahradu a přes plot Tobiášovi prozradil:

„Vzpomněl jsem si, že v jednom kostele je trocha živé vody, kterou tam dává Ježíš.“

Matěj přelezl plot za kamarádem a oba se vydali do kostela. Společně otevřeli velké, těžké dveře a ocitli se v chladu a tichu kostela. Vevnitř bylo poměrně tmavo, až na bílý strop a vitráže v oknech.

„Máš nějakou láhev?“ ptal se Matěj.

„Ajo, to nemám.“ Tobiáš sklopil hlavu a věděl, že všechno je ztraceno. Znovu ho budou víc hlídat, už se nedostane nikam, aby kaktus mohl zachránit. Jen tak tak se udržel, aby mu neukápla slzička, protože kluci přece nebrečí a už vůbec ne před jinýma klukama.

„Počkej, mám pytlík od oříšků!“ Matěj cosi vytáhl z kapsy a nabral do toho trochu vody.

„Stačí troška, ne? Ve Zlatovlásce stačila jediná kapka,“ přemýšlel Tobiáš.

„Asi jo.“ Matěj podal pytlík Tobiášovi. „Dávej pozor, ať tu vodu nevyliješ.“

Tobiáš počkal na zastávce, nastoupil do autobusu, zaplatil řidiči a dojel až k sobě domů, kde byla hysterická maminka a provinilý tatínek a pan policista. Tobiáš zazvonil. A dostal vynadáno, že takové věci dělat prostě nesmí, protože maminka a tatínek se o něj potom hrozně bojí a vůbec neví, co by se mu mohlo stát. Tobiáš slíbil, že už to vícekrát neudělá. Potom zalezl do pokoje a živou vodu přelil z pytlíku na kaktus.

„Teď ten kaktus bude žít věčně, Ježíš to slíbil a Ježíš je kamoš.“

Za pár dní Tobiáš odjel k druhé babičce a než se vrátil, kaktus umřel docela.

Rodiče za celou dobu do Tobiášova pokoje nevkročili a nemohli včas vyměnit starý kaktus za nový. Když Tobiáš uviděl svého mrtvého kamaráda, dal se do pláče a nenáviděl toho prolhaného Ježíše, který si všechno vymyslel.

„Koupíme nový kaktus,“ chlácholila Tobiáše maminka.

„Nechci žádnej novej kaktus, já chci svůj kaktus!“

Tobiáš práskl dveřmi, zavřel se v pokoji, padl na postel a bušil pěstmi do matrace. Do konce prázdnin nechal uschlý kaktus na nočním stolku a čekal na zázrak. V září květináč omylem shodil a květináč se rozbil. S těžkým srdcem smetl kaktus na lopatku a vyhodil do koše.

A taky byl naštvaný na Matěje. V dobrém si na něj vzpomněl až v polovině září, kdy měl Matěj narozeniny. Vyžádal si od maminky znovu telefonní číslo a volal: „Chtěl bych mluvit s Matějem.“ A z telefonu se ozval šum a potom Matěj:

„Čau Toby! Jak se vede? Dlouho jsme se neslyšeli! Jak to jde ve škole?“

„Kaktus umřel,“ přerušil ho Tobiáš.

„Cože?“ nechápal Matěj

„Kaktus. Prostě umřel. Ta voda nefungovala.“

„Aha.“

„Ten tvůj Ježíš je podfuk.“

„Není.“

„Je to zrádce!“

„To teda není!“

„A je! Kdyby byl opravdovej a ne lhář, tak by mi kaktuse zachránil, ale on umřel! Umřel, chápeš?“

„To je mi líto, Toby…“

Chvíli bylo ticho.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ špitl po chvíli Tobiáš.

„Nechceš přijet na víkend?“

A tak v pátek odpoledne nasedl Tobiáš do auta a tatínek ho zavezl za město, kde už je vyhlížel před domem Matěj i se sestrami. Hned jak auto parkovalo, Matěj zavolal na rodiče, ať jdou rychle sem, že přijel Tobiáš. Rodiče si s tatínkem podali ruce a převzali si chlapce. V neděli po obědě se pro něj zase vrátí a určitě není problém, že tu Tobiáš dvě noci zůstane.

Ještě pořád bylo dostatečné teplo, aby si mohly děti hrát venku na zahradě. Matěj a Tobiáš lezli na stromy a holky seděly dole a starostlivě na ně koukaly a připomínaly, že ty větve mohou být vratké a neměli by si zahrávat. Když už byli kluci ve větvích dlouho, holky odešly domů, aby si hrály s panenkami, protože tady žádná zábava nebude.

Společně večeřeli, snídali i obědvali.

Matějův tatínek klukům dovolil v sobotu vytáhnout králíka z králíkárny a pohladit si ho. Museli ale dávat pořádný pozor, aby ho pes nezakousl. Potom šli všichni tři do lesa a na kraji pole vylezli na posed a tatínek jim půjčoval dalekohled, zatímco čekali, až se na blízký strom posadí nějaký dravý pták nebo se objeví srny. A večer, až se setmělo, tatínek kluky pobídnul, ať se pořádně oblečou, a šli na zahradu pozorovat hvězdy. Dokázal poznat mnohá souhvězdí a kluky bavilo poslouchat příběhy o hvězdách, jak se honí přes nebeskou klenbu od východu k západu, ale nikdy se nedohoní.

Šli spát pozdě a Tobiáš byl unavený. „Bojíš se smrti?“ zeptal se Matěj. Ale Tobiáš usnul dřív, než se stačil Matěj zeptat. A ráno by spal ještě dlouho, kdyby jím nelomcoval Matěj: „Vstávej, už je spousta hodin!“ Spoustou hodin myslel půl osmé. I přes brzkou hodinu se převlékl z pyžama, vyčistil zuby a přišel se za hostiteli nasnídat.

„V 8:40 odcházíme, tak se s tím jídlem moc neloudejte,“ připomínala maminka.

„Ano, mami,“ odpovídaly sestry.

„Kam jdeme?“ zašeptal Tobiáš k Matějovi.

Šli přes celou vesnici, minuli hospodu na náměstí, minuli kostel, ze kterého bral Tobiáš živou vodu, minuli rybník a sbor dobrovolných hasičů, až došli k menšímu kostelíku, v jehož věžičce nebyl žádný zvon.

Rodina zabrala celou jednu lavici a Tobiáš se posadil vedle Matěje. Dělal to, co dělal on – stoupal si a sedal, otevíral pusu, když ji otevírali ostatní. Zdi byly bílé a okna docela malá, nikde žádné barevné obrázky, žádné květiny ani svíčky, lavice byly z tmavého dřeva, ale už docela oprýskané, vepředu stál pán v šatech a na pultíku měl velkou knihu. A do toho všeho se ozvala zvláštní hudba a zprostřed všech zpěv.

Tobiáš vůbec nevnímal.

Vnímal všechny ty lidi, jak se dívají nahoru a zavírají oči – proč to jako dělají? A děti se kroutily a smály, a když se podíval na Hanku a Editku a Matěje, viděl, jak natahují krky, aby jim nic neuniklo, a svírají v rukou zpěvníky.

Kolikrát zaslechl jméno Ježíše a díval se, jestli tady někde není. Představoval si, jak si stoupne na lavici, aby se mu mohl podívat do očí, aby mu řekl, jaký je to lhář a podvodník, protože ta jeho živá voda, to je pohádka jako Zlatovláska a vůbec žádná pravda, že není vůbec žádný kamoš, jak si myslel, a že ho opravdu velice zklamal.

Uteklo to jako voda. Na konci si všichni stoupli a pán v šatech pověděl: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého s vámi se všemi.“

„Amen.“

Když si Tobiáše vyzvedli rodiče, nastoupil do auta a seděl vzadu úplně tiše a nehnutě. Seděl rovně, dlaně měl položené na stehnech a nedíval se z okna, ale na sedadlo před sebou. Na otázky odpovídal jednoslovně nebo vůbec.

Potom přišel domů, vybalil si oblečení a zanesl ho k pračce. Až do večera zůstával u psacího stolu a psal úkoly. Do postele šel brzy, přemýšlel a počítal.

Šest – dvanáct – osmnáct – dvacet čtyři – třicet – třicet šest – čtyřicet dva – čtyřicet osm – padesát čtyři – šedesát – šedesát šest – sedmdesát dva. Sedm – čtrnáct – dvacet jedna – dvacet osm – třicet pět – čtyřicet dva – čtyřicet devět – padesát šest – šedesát tři – sedmdesát – sedmdesát sedm – osmdesát čtyři. Osm – šestnáct – dvacet čtyři –


A padalo listí a potom sníh a přišly Vánoce a zima a prázdniny a Matěj tentokrát přijel na návštěvu k Tobiášovi do města. Společně šli do parku a na hřiště a vzali s sebou míč a další kluci se k nim přidali a hráli fotbal, protože sníh už dávno roztál. Další den je vzali rodiče do aquaparku a taky se šli podívat do Technického muzea, projeli se šalinou i trolejbusem, podívali se na hrad…

Poslední večer leželi v peřinách, už bylo zhasnuto a dávno si řekli dobrou noc. Ani jeden ale nespal.

„Letos jsem poprvé zabíjel kapra s tátou,“ řekl zničehonic Tobiáš. „Ale pak jsem ho nemohl sníst, protože jsem viděl, jak se krásně dívá a potom už byl chudák úplně mrtvej.“

„Já jednou z okna viděl, jak se zabíjí králíci,“ odpověděl Matěj.

„Bojíš se smrti?“ zeptal se Tobiáš.

„Hmm.“ Matěj pokrčil rameny. „A ty?“

„Docela jo.“

„Já se bojím a zároveň se těším.“

„Tebe nebaví žít?“

„Baví, ale potom půjdu do nebe.“

„Já taky! Nekradu, nikoho jsem nezabil, skoro nelžu…“

„Myslím, že tak to nefunguje,“ řekl Matěj.

„Tak dobrou noc,“ dodal po chvíli.

„Dobrou.“

A bylo zase ticho, leželi a dýchali co nejpotišeji, protože jim to bylo trapný. Občas se některý z nich převalil na bok, na břicho nebo na záda. Tobiáš si hrál s nehty na rukou a jen stěží odolával tomu, aby je okusoval.

„A jak to teda funguje?“ zeptal se.

„Hmmm,“ Matěj se zamyslel. „Viděl jsi někdy nějakou detektivku?“

„Jo, ale tajně.“

„No a na konci najdou toho vraha a on jde k soudu a pak jde do vězení, že jo?“

„Jasně, to je spravedlivý.“

„Máma mi jednou řekla, že občas nějaký vládce těm zločincům udělí milost. Když jsme byli ještě malí, tak náš pan prezident Klaus prý udělil milost víc než sto tisícům lidí.“

„To je dost!“

„To jo.“

„No, vím, že i v pohádkách o tu milost žádají, vždycky křičí na krále, když jsou zatýkáni.“

„Ajo, to máš pravdu.“

„A jak to souvisí?“

„Máma mi říkala, že my všichni jsme takoví zločinci, ale můžeme dostat milost.“

„Jak jako? Vaše rodina jsou nějací vrahouni?“ nechápal Tobiáš.

„Ne, jakože všichni lidi dělají špatný věci, že jsi zločinec, i když uděláš něco malého špatného, co ublíží někomu dalšímu, třeba že někomu ve škole podrazíš nohy.“

„To jsem jednou udělal…“ přiznal Tobiáš.

„No, ale můžeš dostat milost, protože – máma to tak říkala – se dobrovolně přihlásil někdo jiný, kdo ten trest odpykal za tebe, takže už nemusíš do vězení.“

„Proč by to někdo dělal?“

„Prostě tě ten někdo měl hrozně rád. Jakože úplně všechny lidi na světě.“

„Aji ten prezident Klaus měl všechny tak moc rád?“

„No, to zase říkal táta, že ten měl teda rád hlavně sebe. Ale to neznamená, že někdo jiný nemiluje celý svět.“

„Wow.“ Bylo ticho. „Ale jak to souvisí?“

„No, protože už někdo jiný umřel, tak nemusíš umřít ty, ale můžeš žít věčně.“

„Aha.“

„Když nad tím tak přemýšlím, tak ta milost je živá voda, která pršela na celý svět.“

„Co když jsem měl zrovna deštník?“

„Tak doufej, žes právě skočil do kaluže a ona na tebe vyšplíchla,“ zasmál se Matěj.


Komentáře

comments powered by Disqus