Literezka

Vietnamci

Rodina je základ státu. Rozpadne-li se rodina, můžeme v brzké době očekávat i rozklad státu. Pro tyto případy byly vynalezeny děti, které slouží jako malta mezi rozvedenými rodiči.

„Proč si Robina nerozpůlíte?“ ptají se často známí paní i pana Bačalíkových.

„Jak – nerozpůlíme?“

„Každý byste si jednoduše vzal jednu jeho polovinu a už byste se nemuseli stýkat o Vánocích, na jeho narozeniny, nemuseli byste spolu trávit dovolenou u moře…“ vysvětlují potom. Exmanželé Bačalíkovi vždy jen zalapají po dechu a dotčeně vykřiknou: „Vždyť je to naše dítě!“

Moje. Říkávají spíš moje dítě. To tak bývalí manželé dělávají. Neradi se o něco dělí, všechno rovným dílem, neříkají „tady byla naše svatba,“ ale „tady byla moje svatba.“, když projíždějí kolem magistrátu. Tak nebo tak, Robin se kdysi před jedenácti lety narodil devět měsíců po pohlavním styku jich obou, ne jen jednoho z nich.

Přesně před jedenácti lety. Je sobota, chvíli po poledni. Břetislav Bačalík zazvonil u domu bývalé manželky, ta mu přišla otevřít, vešel. Byl to jejich starý byt, ve kterém také žil, teď si tu připadal trochu cize. Robin seděl u jídelního stolu, kam Eva Bačalíková nosila mísy s řízky a bramborovým salátem, uprostřed stolu už byla postavená láhev dětského šampaňského a vedle ní dort a vedle něj dárek. Seděli tam tedy sami tři. Kolem pobíhal pes. Babičky a dědečkové a tetičky a strýčkové a vůbec celý zbytek rodiny se odmítal oslavy účastnit.

„Máš to dobré,“ pochválil oběd Břetislav.

„Díky.“

Dobré to bylo, což o to, akorát Eva zase neodhadla množství. Zbytky řízků i salátu zase odnesla do kuchyně do lednice, zatímco se Břetislav vyptával Robina na jeho kamarády, jak jde hra na klavír a co škola, co že se to teď vlastně učijou.

„Ale že ten čas letí, co?“ křikl Břetislav do kuchyně.

„Jojo!“ zakřičela Eva zpátky. Vracela se ke stolu se sirkami a svíčkami, těmi barevnými, zatočenými, se spirálou kolem sebe, zabodla jich jedenáct do dortu a jedna svíčka jí zůstala v ruce.

„Toto utíká,“ povzdechl si Břetislav.

„Jojo,“ přisvědčila Eva.

Potom jednu svíčku po druhé zapálila. Břetislav zatím otevřel šampaňské – dávno není špunt vystřelovací, ale na závit, a to se ho tolik snažil vytáhnout silou – a rozlil jej do sklenic. Eva ještě vytáhla mobil, aby zaznamenala rodinnou událost, vyfotila krásný dort a ty šumějící skleničky a ještě společnou fotku s exmanželem a synem.

„Pomůžeme mu?“ zeptala se.

„Tři,“ začal Břetislav odpočítávat, „dva,“ pokračoval, „jedna,“ paní i pan Bačalíkovi už se pořádně nadechovali, „teď,“ a sfoukli svíčky. „Všechno nejlepší!“ Eva nadšeně tleskala, ještě jednou dort vyfotila, než ho nakrojila a jeho kousky naservírovala na malé talířky. Přiťukli si.

„Peklas?“ zeptal se Břetislav.

„Jo. I ten marcipán je domácí.“

„Fakt dobrý. Ořechový měl Robin nejraději.“

„Má. Má ho stále nejraději,“ opravila ho. „Viď, Robine?“ Potom se Eva znovu zvedla, odnesla další špinavé nádobí do kuchyně. Když přišla zpátky ke stolu, Břetislav zrovna kontroloval e-maily na mobilu, hned ho tedy okřikla, ať se trochu věnuje svému synovi. Když má ty narozeniny. ˇAspoň na ty narozeniny, zdůraznila. To se urazil a neodpověděl, copak se mu dostatečně nevěnuje? pomyslel si. Přisunul dárkovou tašku blíž k Robinovi a vyčkával. Eva se na něho zatvářila, jako by byl naprostý debil, a dárek pro Robina vytáhla.

„Nová kšiltovka!“ vykřikla.

„Nechceš si ji vyzkoušet, Robine?“ A protože mlčení znamená souhlas, sundal mu Břetislav stávající kšiltovku a položil ji na stůl, místo ní mu Eva nasadila kšiltovku novou.

„Líbí?“ zeptala se.

„Fakt mu sluší,“ pochválil Břetislav výběr.

„Že?“ Eva zase vytáhla mobil a pořídila další nezapomenutelnou fotku. Robin v nové kšiltovce. A ještě jednu a ještě z tohoto úhlu a z tamtoho, ukaž, Robine, ještě ji dáme kšiltem dozadu.

„Kolik ti mám dát peněz?“ zeptal se tiše.

„Teď ne, prosimtě. Neřešme to před ním.“

Všichni Bačalíkovi se potom přesunuli do obýváku a pustili odpolední pohádku na jedničce. U stěny seděl pan Bačalík, na druhé straně gauče paní Bačalíková a mezi nimi malý Bačalíček, který zarytě mlčel a zíral na televizní obrazovku. Idylka. Krásné rodinné odpoledne.

„Půjdu mu zabalit,“ řekla v polovině pohádky Eva, zvedla se a odcházela do Robinova pokoje. Nadcházejí dva týdny synova pobytu u otce, dva týdny chmurné pro jeho matku, protože v bytě najednou osiří a bude se do té prázdnoty vracet každý den za tmy sama bez jediného utěšení, avšak dva týdny veselé pro jeho otce, protože jeho byt najednou ožije.

„Počkej, půjdu ti pomoct,“ zvedl se za ní a nechali syna synem u televize.

V pokoji se rozhovořili o Robinově dárku. „Kolik teda?“ zeptal se.

„Stála sto padesát korun.“

„Sto padesát korun? To je trochu málo na kšiltovku, ne?“

„Koupila jsem ji levně.“

„Kde?“

„U vietnamců.“

„U vietnamců?!“ zvýšil hlas. „To ti náš syn –“ a opravdu tentokrát řekl náš, „nestojí ani za pár stovek za normální, kvalitní kšiltovku?“

„Nevyváděj.“ Během rozhovoru už Robinovi sbalila většinu věcí. Břetislav jí tašku naštvaně vytrhl z ruky a pospíchal pro Robina. Eva za ním křičela, co hodlá dělat, ať nedělá blbosti, vždyť má ten kluk narozeniny. Že se nic neděje, no bóže, tak je ta kšiltovka od vietnamců.

Břetislav Robina popadl z gauče, ten sebou bez hlesu nechal cloumat, když se ho Eva snažila vzít co nejblíže k sobě, vytrhnout ho Břetislavovi z náručí. Robin mlčel. Zněl křik bývalých manželů. Pan a paní Bačalíkovi se o syna přetahovali, dočista jako se malé děti přetahují o hračky.

A potom Robin upadl.

Všechno se zastavilo, najednou bylo ticho. Rozbila se dlažba.

„Co děláš?!“ vykřikla a rychle si dřepla, aby zjistila, co se přihodilo.

Rozbil se Robin. Rozkřápla se jeho urna a jeho popel byl rozsypaný na podlaze. Kšiltovka ležela hned vedle. Eva se rozplakala. Břetislav odešel.


Komentáře

comments powered by Disqus