Literezka

Troposféra

Zpívej, zpívej, zpívej!

A on zpíval a zpíval a ona tančila a tančila a tančila bosky po louce a on k tomu tleskal a dupal a jeho kroky duněly v hlíně do rytmu. Smála se a smála a on ji miloval.

Vyčerpaně dopadla na zem. Roztáhla ruce a nohy do co největší dálky a natahovala je stále dál a snažila se dosáhnout co nejdál a zhluboka dýchala, střídavě se smála. Zavírala oči.

„Zpívej!“ vykřikla naposled a strhla se bouřka. Zvedl se vítr a roztančil vysokou trávu, zmítala se, třásla se a třepotala. Setmělo se. Mrak spadl níž a padaly kapky kapky kapky kapky kap kap kap–kap–kap.

„Hraj na housle!“

„Hraj na flétnu!“

„Notuj! Notuj! Notuj!“

Ležela v trávě a dělala do kvítků andělíčka rukama andělíčka nohama. Smála se. Voda jí promáčela ponožky a šaty se lepily na břicho, na stehna, na prsa. Vlasy se smáčely v bahně a stékaly potůčky dolů do potoka.

„A teď cimbál! Vytáhni cimbál!“

A on stále zpíval a zpíval a zpíval.

Ej padá, padá rosenka. Spaly by moje očenka. Spaly by moje, spaly by aj tvoje, spaly by, duša moja, oboje. Spaly by moje! Spaly by aj tvoje! Spaly by, duša moja, oboje!

Stál uprostřed louky a uhodil do něj blesk.

Přestalo pršet.

Přestal vát vítr.

Rozednilo se.

Na louce ležel mrtvý chlapec.

Viktorko! Viktorko. Viktorečko moje…


—+—


„Je hrozné horko, nemyslíš?“

„Mohlo by zapršet, nemyslíš?“

„Proboha, v tom stanu je ale odporně. Nemyslíš?“

Rozepnula zip a vykoukla ven.

„Taky ta svatební cesta mohla být příjemnější, kdybychom měli svatbu už v zimě. Nemyslíš?“

„Nojo,“ přisvědčil a odhodil denní tisk.

„Vylezeme?“

„A co tam?“

„Pojďme plavat!“

Velice neobratně se oba, synchronně, vysvlékli. Klečeli proti sobě a dívali se na sebe a bylo trochu trapné ticho. Klečeli. Klečeli jako v kostelní lavici. Klečeli. Nazí. Otočila se za sebe, aby našla plavky. Měla si je nachystat. Začala šustit ve věcech a on šustil ve své polovině. Jak nemohli plavky najít, halili se do spacáků a pod velké svetry a mikiny a motali se do karimatek a choulili se, aby je bylo co nejméně vidět, šustili rychleji a rychleji. Ona plavky našla jako první. Oblékla si spodek a oblékla si vršek — prosím, zavážeš to vzadu?

Potom vyběhli bosky ze stanu. Běželi jen pár metrů k rybníku. Byli v kempu. Na zemi bylo spadené, seschlé smrkové jehličí. Pláž byla plážičkou. Okolo se kolébaly děti. Jejich rodiče seděli pod stromy. Bylo bezvětří. Komáři bzučeli. Vodoměrky měřily hladinu.

Vběhli do studené vody a cákali kolem sebe.

Pištěla.

Smál se.

Smáli se.

„Počkej!“ zvolala.

On ještě chvíli poskakoval a lechtal ji a šťouchal do ní, čeřil vodu a vytvářel vlny, smál se, ale ona už mlčela a stála pevně jako socha, mračila se.

„Nech toho!“

Zvedla ruce nad hlavu.

„Vzdáváš se?“

„Spadl mi prstýnek.“

„Jakej?“

„No ten svatební.“

Oba se ponořili a začali šátrat rukama po dně. Oči raději ve špinavém rybníku neotvírali. Spoléhali na hmat. Bylo tam nechutné bahýnko. Bořili ruce do hlíny a písku. Bála se, že tam bude nějaká sladkovodní potvora. Nežijí nějaké ryby zahrabané na dně? Nekoušou?

Nadechovali se střídavě. On vydržel delší dobu bez kyslíku.

„To je zbytečné!“ zoufala a dávala se do pláče.

„Najdeme ho,“ uklidňoval ji a vzápětí se potápěl a plaval všude kolem.

Bylo to marné.

„Koupíme nový.“

„To už nebude ten náš!“

Naposledy se ponořila a ponořil se i on. Zatímco byli pod vodou, venku se zatáhlo. Děti vylezly z vody a běžely se s rodiči schovat do stanů. Stromy se vlnily pod náporem větru. Na hladinu začaly útočit kroupy.

Prásk. Prásk. Prásk.

Kroupy vodu fackovaly.

Vynořili se jen na okamžik, aby se nadechli, rychle se schovali do objetí vody.

Podruhé se nadechla jen ona.

Jeho chytla křeč do nohy.

Nemohl se dostat nahoru.

Docházel mu vzduch.

Ztratila prstýnek.

Ztratila novomanžela.

Na dně rybníku ležel mrtvý muž.

(Takhle by zemřel, kdyby ho nezabil blesk.)


—+—


Romeo poklekl před Julií na kolena, uchopil její dlaň do svých a políbil jí ruku. Opona se zatáhla. Ozval se tleskot. Video skončilo.

„Pěkné.“

Píp. Píp. Píp.

„Moc ti to tam sluší.“

Píp. Píp. Píp.

„To je nějaký speciální konec, že?“

„Paní učitelka to nechtěla smutný,“ řekla dcera.

Píp. Píp. Píp.

„A kdy půjdeš domů?“ zeptala se dcera.

„Až se maminka uzdraví,“ odpověděl on, „vždyť nám to doma jde moc pěkně, ne? Vaříme…“

„Včera jsme měli špagety.“

Píp.

„Předevčírem jsme měli špagety.“

Píp.

„Předtím taky špagety.“

Píp. Píp. Píp.

„Jak ti je?“ zeptal se.

„Lepší,“ odpověděla.

Píp.

„Venku je hrozný vedro! Tak jsem tátu přinutila, ať si vezme žabky.“

„Je to nepohodlný,“ stěžoval si.

Ona se smála.

„Fata morgánu jsem viděla!“

„Takový vedro zase není, nepřeháněj.“

Ona se smála.

„Je tam obrovský vedro!“ rozhodla dcera.

Píp. Píp. Píp.

„Ta nemocnice je tak smutná!“ vykřikla dcera.

„Namalovala jsem ti obrázek, mami!“

„Nechceš se podívat ještě jednou na to představení?“

„To je škoda, že jsi tam nemohla být.“

Píp. Píp. Píp.

„Už budeme muset jít,“ pověděl.

Píp. Píp. Píp.

„Mami, a nebude ti tu smutno?“ starala se dcera.

Píp.

„Já ještě skočím na záchod, tak si tu, holky, ještě popovídejte.“

Píp.

Klep. Klep. Klep. Klapaly boty. Po chodbě se rozléhal zvuk. Klep. Klep. Na záchodě byla uklízečka a vytírala. „Dobrý den.“ Šel o patro níž. Chodba je kluzká. Chtěl se sehnout a sundat si boty. Bylo to nepohodlné.

Klep. Udělal krok. Klep. Udělal krok. Klep.

Záchod mimo provoz.

Ještě o patro níž.

Už se mu fakt chtělo.

Sehnul se a sundal si boty. Koukl se na hodinky. Vzal boty do jedné ruky. Do druhé chytil zábradlí. Scházel schody. Klep. Klapaly nohy. Opatrně. Schody jsou kluzké.

Uklouzl.

Uhodil se do hlavy.

Na schodišti ležel mrtvý návštěvník.

(Takhle by zemřel, kdyby ho nezabil blesk nebo se neutopil.)


—+—


Budík zadrnčel příliš brzy. Odložil ho.

Opakoval se.

Crrrr.

„Vstávat!“ zavelela manželka.

Vydal ze sebe změť citoslovcí.

Nachystala mu přes opěradlo židle oblek a čerstvě vyžehlenou bílou košili a červenou kravatu. Ponožky byly úhledně poskládané na sedadle gauče. Boty — pěkně blyštící se, naleštěné — spočívaly pod židlí.

„Co si dáš na snídani?“ volala z kuchyně.

„Asi nic.“

I ona se oblékla. Parádila se od raných hodin ranních. Měla na sobě květované šaty, kterými jakoby prosvítalo sluníčko. Zářila z nich zlatožlutá barva a velké vesmírné těleso zapadalo do oranžových tónů. Vlasy načesat nahoru, sepnout sponou, pojistit lakem. Řasy vytáhnout do výšky, rty zvýraznit, vrásky zamalovat.

„Všechno ti trvá,“ kritizovala, když vycházela z koupelny.

„No jo, chvíli strpení, prosimtě.“ On stále seděl na posteli a už si oblékl jednu z ponožek.

„To tě mám oblíct, nebo co?“

„Jsem rozespalej, počkej chvilu.“

Tak mezitím znovu zaplula do koupelny a z vody ve vaně tahala jednu růži za druhou. Skládala je pečlivě k sobě a nakonec doběhla do obýváku pro mašli, kterou kytici ovázala.

„Už?“

Manžel stál v pozoru, zcela připraven. Naklonila se k němu a políbila ho. „Ještě si vyčisti zuby,“ připomněla.

Zanedlouho už seděli v autě. On u volantu, ona na místě spolujezdce. Nebylo ji vidět přes barevný pugét, který měla nést k oltáři nevěsta.

Nastartoval.

Auto zabručelo, poskočilo a rozjelo se. Hned na prvním semaforu je stihla červená.

„Uteklo to ale,“ postekl si.

„Ani mi nemluv.“ Ona se nostalgicky usmívala a hleděla na ulici před sebou.

Oranžová.

Zelená.

Za pár minut už brázdili silnice za městem. Stromy se tvářily děsivě a snažily se strašit kolemjedoucí. Auto v zatáčkách přibrzďovalo a pískalo po vlhké vozovce.

„Povím ti, taky ta svatba mohla být blíž!“

Manželka manželovi vysvětlovala, že to se tak dělá. Jejich dcera se vdává jednou za život — doufejme, poznamenávala —, tak přece to nesfoukne jedním urbanistickým ano na magistrátě.

„Já se díval na fotky na internetu.“

„Jako toho parku?“

„Jojo.“

Jejich dcera bude mít svatbu v zámeckém parku uprostřed růžových alejí. Přijde uličkou až k sošce barokního andílka na antickém dórském sloupu, ve skutečnosti poletuje vysoko nad hlavami a oddávající ani snoubenci si ho vůbec nevšimnou, dokonce i fotografové ho svými fotoaparáty jen ztěží zachytí na fotografiích.

„Kolik je hodin?“ zeptala se najednou.

„Stíháme.“

Povzdechla si.

„A ukazovala jsem ti fotku Alenky v těch svatebních šatech?“

„Nepamatuji se.“

„Tak počkej.“ Začala lovit mobil v kabelce, našla ho, vytáhla ho, odemčela obrazovku a párkrát ťukla, až jejich dcera statečně, hrdě, nádherně a s okouzlujícím, trochu nesmělým úsměvem na rtech vystoupila z barevných pixelů. Její matka teď natáhla mobil směrem k jejímu otci, on otočil hlavu a chvíli mžoural, aby dokázal zaostřit na bělostnou látku a průhledné, lesklé korálky, i na kytičky, malinké bělounké růžičky, které zdobily lem šatů.

Bum.

Bác.

Včerejší noc ovládl mohutný vichr. Proháněl se českými lesy a zanechával za sebou spoušť. Nalamoval větve a zajíce i sojky vyháněl z úkrytů. Stromy padaly pod jeho sílou. Křižovaly silnice.

A do jednoho kmene obrovského dubu rodiče snoubenky narazili v nejvyšší povolené rychlosti. Byly vidět obří kořeny, ze kterých visely menší a z nich ještě menší kořínky. Bylo k neuvěření, že strom neudržely v zemi.

Auto bylo zdemolováno.

V něm leželi mrtví rodičové.

(Takhle by zemřel, kdyby ho nezabil blesk nebo se neutopil nebo neuklouzl na schodech.)


—+—


Dopoledne vyhnala babička všechny kluky na zahradu. Jen ať si užijí čerstvý vzduch vesnice! Tráva byla ještě vlhká rosou, ale sluníčko už postávalo nad loukou za plotem a ptáčci štěbetali a zvonili a zpívali neznámé melodie.

„Babi?“ volal do kuchyně vnouček oknem. „A co bude na oběd?“

„Beleše, vždyť jsme se o tom u snídaně bavili.“

„Bele bele beleše, beleše, beleše,“ prozpěvoval si a skákal a rozhazoval rukama. Doběhl k míči, kopl do něj a jeho brácha balón zastavil. Přihrál dědovi.

„Když mě fotbal nebaví,“ stěžoval si vnouček.

„A co bys chtěl dělat?“ staral se děda.

„Já nevím,“ pokrčil ramínky.

Brácha s dědou pořád střídali nahrávky. Vnouček si zatím sedl do stínu pod uschlou jabloň a trhal stébla trávy a ryl prsty do hlíny a pozoroval ploštice, které měly zvláštně propojené zadečky a jedna pořád tak legračně zouvala za svým kamarádem.

Zpíval si.

La. La la la. La. La. La la la.

„Nudím seee! Dědooo!“

„Tak co s tím?“

„Budeme si hrát na indiány!“ napadlo bráchu.

„Tak jo!“

Ua ua ua ua ua ua ua. Kluci pobíhali kolem dokola a přes otevřená ústa vydávaly svými dlaněmi zvuk. Vykřikovali: „Orlí pero! Tupý bizon! Flekatá veverka!“ A smáli se a smáli a smáli.

„Dědo,“ zarazil se vnouček, „ty budeš náš bílý zajatec.“

„A co seš ty, ty bílá stěno?“

„Já jsem rudoch!“ Vnouček hrdě vypjal hruď a potom se vrhl na dědu, obejmul ho kolem pasu, to už mu brácha pomáhal a oba ho táhli ke stromu. Zmateně se rozhlíželi, čím by ho přivázali, až brácha se slovy: „Drž ho!“ doběhl do chalupy pro dvě špulky nitě, víc babička nedovolila.

„Počkejte, kluci, to je nebezpečný,“ začal se děda vzpouzet, jen co se vnoučata pustila do odmotávání barevných provázků a do omotávání jeho rukou a nohou a — „Kluci, ale krk skutečně ne!“

Přinesli si k tomu židli, aby pořádně dosáhli.

„Kluci! Nechte toho!“

„Zatraceně, nechte toho!“

„Kluci, to bolí, přestaňte.“

Kluci se ale jen smáli a smáli. Byla to hrozná legrace přivazovat svého zajatce k uschlému totemu. A aby nevyváděl a nepřilákal své bílé druhy, kteří by snad indiánský kmen mohli přepadnout, jeden z nich si sundal ponožku a vší silou ji nacpal dědovi do pusy.

Už nemohl křičet. Už nemohl volat o pomoc.

„To je sranda,“ smáli se pořád.

Utahovali víc a víc. Byli malincí, neměli soudnost. Síly se však v jejich ručičkách našlo habaděj.

„Oběd!“

„A právě včas,“ řekla babička, když na prahu vpouštěla vnuky do domu, „nějak se zatáhlo, vypadá to na velký slejvák. Kde je děda?“

Kluci si umyli ruce a usadili se ke stolu. „Ten teď nemůže.“ A chichotali se.

Babička jim dala na talíř každému jeden velký beleš. Jeden ho měl s malinovou, jeho zamilovanou marmeládou, druhý ho měl s borůvkovou, jeho zamilovanou marmeládou, a každý dostal navrch ještě velkou kopu šlehačky.

„Dobrou chuť.“

Mezitím šla babička pro dědu.

Odkrvila se mu chodidla i zápěstí.

Do krku byla zaříznutá nit a on se dusil.

Dusil se a sípal.

Škrtil se, až se uškrtil.

U stromu byl přivázaný mrtvý dědeček.

(Takhle by zemřel, kdyby ho nezabil blesk nebo se neutopil nebo neuklouzl na schodeh nebo nenarazil autem.)


—+—


Kam utíkáš? Kam běžíš? Praskal oheň v kamnech a jiskry přeskakovaly a poskakovaly a objímaly se v ohnivých jazykách. Kam pospícháš? Co to říkáš? Křup. Křup. Křup.

„Vzal sis dneska prášky?“

Odložila chňapky na kuchyňskou linku, umyla si ruce ve dřezu a osušila je o zástěru. V obýváku vypnula televizi a stoupla si nad něj jako před zlobivé dítě, co skočilo do kalužiny a zamokřilo nevěstě sněhobílé šaty.

„Vzal sis dneska prášky?“

„Asi.“

Zvedla dávkovač prášků do ruky.

„Nevzal. Vezmi si.“

Vyklepala prášky za dnešek, včerejšek, předvčerejšek, středu, úterý a pondělí na dlaň. Byla v lázních. Patnáct prášků strčila do kapsy. Tři — malinký modrý, větší růžový, polovinu velkého bílého — mu podala.

„Polykej.“

„Nemám vodu.“

Odešla z obýváku a uslyšela televizi.

Příčinu proměnlivé oblačnosti vidíme na záběrech z družice Meteosat. Tlaková níže se udržuje nad severovýchodní Evropou a právě kolem této tlakové níže proudí do střední Evropy od severozápadu velmi studený vzduch. Dnes byly teploty nejnižší, pohybovaly se kolem…

„Tady.“

Podala mu sklenici vody.

Znovu vypnula televizi. Zabručel.

Zahleděla se do kamen. Křup. Křup. Křup. Oheň v kamnech praskal a jiskry přeskakovaly a poskakovaly a objímaly se v ohnivých jazykách. Křup. Křup. Kam utíkáš? Kam běžíš? Kam pospícháš? Co to říkáš? Křup.

„Tady.“

Podal jí sklenici zpátky.

Odešla z obýváku a uslyšela televizi.

Hlasitě vykřikla — zaúpěla — a oblékla si zástěru a vzala chňapky a čupnula si k troubě a otevřela ji. Vytáhla upečené pečené kuře.

„Jídlo!“

Kam utíkáš? Kam běžíš? Praskal oheň v kamnech a jiskry přeskakovaly a poskakovaly a objímaly se v ohnivých jazykách. Kam pospícháš? Co to říkáš? Křup. Křup. Křup.

3 °C.

Dusil se prášky a topil se vodou.

Na gauči ležel mrtvý manžel.

(Takhle by zemřel, kdyby ho nezabil blesk nebo se neutopil nebo neuklouzl nebo nenarazil autem nebo se neuškrtil.)


—+—


Smrt je daleko, co se bát.

Smrt je blízko, co nadělat?


Komentáře

comments powered by Disqus