Živá voda
Každý večer, než zhasnul lampičku na nočním stolku, ještě si do dlaní vzal květináček se svým kaktusem a povídal mu, co dnešního dne dělal. „Dobrou noc!“ zavolal potom na rodiče v obýváku. Pak se ocitl ve tmě svého pokoje a jak usínal, opakoval si násobilku.
Dva – čtyři – šest – osm – deset – dvanáct – čtrnáct – šestnáct – osmnáct – dvacet – dvacet dva – dvacet čtyři. Tři – šest – devět – dvanáct – patnáct – osmnáct – dvacet jedna – dvacet čtyři – dvacet sedm – třicet – třicet tři – třicet šest. Čtyři – osm – dvanáct – šestnáct – dvacet – dvacet čtyři –
Když odcházel Tobiáš ze školky, celé prázdniny se bál jít do první třídy. První den ho rodiče do školy táhli a on plakal. Slíbili, že když to toho 1. září zvládne, koupí mu křečka. „A bude se jmenovat Bonifác!“ rozjasnil se. Jenže za měsíc a půl křeček umřel. Tobiáš truchlil, zbledl, zhubl, ramínka nosil svěšená a plakal ještě víc, než když šel poprvé do školy.
Rodiče hned další týden přišli s něčím, co není na péči tak náročné – koupili Tobiášovi kaktus. Teď už žije s kaktusem přes rok. A skutečně jim to funguje. Zalívá ho jednou týdně, aby nebyl ani suchý, ani mokrý. Každého čtvrt roku mění obal na květináč, podle ročních období. Oslavili Vánoce a oslavili narozeniny obou dvou a potom i druhé Vánoce.