Literezka

Rumpelovi

Po silnici cválali do města ve velkém stádu koně se svými rytíři na zádech – s řinčením brnění a klapáním přilbic, s kopími v rukou, s praporem, který se tyčil z prostředka davu vzhůru, a s meči vztyčenými vysoko nad hlavami.

„Umřel vám syn! Umřel vám syn!“

„Komu umřel syn?“ zahulákal přes celou ulici pan Antonín Rumpela, pán středního věku, pán s vousy a počínající se pleší. Lidé se na něho otáčeli a rozhlíželi se kolem, sklápěli zraky, zrychlovali krok a pospíchali do svých domů a zavírali za sebou dveře. „Tak jaký syn?“

„Umřel vám syn! Umřel vám syn!“

A pak koně se svými jezdci zmizeli za rohem a začalo sněžit. Pan Rumpela zasunul hlavu mezi ramena a dlaně schoval do kapes dlouhého kabátu, začínalo chumelit, šel proti větru a proti bodlavým, pichlavým ledovým vločkám, vešel do hospody, kde pracoval.

„Viděl jsi to?“ zeptal se bratra za pultem.

„Co?“

„Ty koně.“

„Koně?“

„Ty koně, vždyť jeli přímo před okny, musel jsi je vidět.“

„Koně?“

„Těsně než se rozsněžilo.“

„Jací koně?“

„Tak jsi byl asi zrovna vzadu.“

„Ne, celou dobu jsem tady.“ Odmlčel se. „Je ti dobře?“

Antonín si sundal kabát a odložil ho vzadu do kumbálu. Vrátil se k výčepu, postavil se vedle bratra k pokladně. Strhl ze zdi list kalendáře, pátek, třetí adventní pátek, 14. prosince. 13. prosince zmuchlal a vyhodil do koše pod pultem.

Usmál se.

„Vilém přijede každým dnem domů na Vánoce.“

Usmál se jeho bratr.

Jeden muž na koni se do ulice vrátil. Sesedl z koně, přivázal otěže k lampě přímo před vchodem do hospody, koně ponechal venku a vešel dovnitř. Brnění se mu lesklo a na brnění se leskly krystalky sněhu. Kopí i se štítem opřel do kouta, došel ke stolu, posadil se a sundal přilbici, kterou s randálem položil na stůl.

„Dobroytro!“

„Dobré dopoledne, pane,“ pozdravil Antonín od výčepu. „Co to bude?“

„Na koho to mluvíš? To si něco cvičíš?“ zeptal se ho obezřetně bratr.

„Támhle nám přišel host, trochu uctivosti, prosím, co by ti udělal jeden prostinký pozdrav?“ A potom se otočil znovu na příchozivšího pána: „Pivo?“

Pán přikývl. „Plný škopek.“

Antonín naplnil půllitr pivem a donesl ho ke stolu. „Prosím.“

„Co vyvádíš, Antoníne? Máš bludy?“

Antonín si bratra nevšímal. „Ještě něco?“

„Sedneš si?“

Antonín se k pánu posadil. Měl malinký obličejík, kulatý a s jemnou, hladkou kůží, hnědé vousy a hnědé vlasy a moc pěkně se na něho usmíval, doširoka, široce, i hnědýma očima. „Vy zkoušíte na bitvu na Bílé hoře? Ale té bylo výročí před měsícem.“

„Bitva?“

„Bitva na Bílé hoře.“

„Umřel vám syn,“ zopakoval pán.

„Komu umřel syn? Můj syn?“

„Umřel vám syn,“ pokýval hlavou.

„Ale můj syn je na frontě, je jistě v bezpečí –“ zarazil se, „není?“ Otočil se na bratra, ten na něho koukal a koukal a koukal. „A vy jste jakýsi posel v maškarním? Kdo vás vůbec poslal? To vám mám věřit, takovému šaškovi?“

„Pamatuj dobře, kdo já jsem: kníže Václav.“

Host vypil na jeden nádech pivo, položil půllitr, vydechl a otřel si knír od pěny, posadil na hlavu přilbici, s rámusem vstal, vyzvedl si kopí a štít, vyšel ven a se svým koněm se připojil k rytířům, kteří zrovna po čerstvě napadeném sněhu cválali ulicí zpátky.

„Umřel vám syn! Umřel vám syn!“

Vyjasnilo se.

Antonín Rumpela tiše zvedl škopek knížete, vstal a nesl ho umýt. Jeho bratr si stoupal na špičky a nahlížel do půllitru, jestli je opravdu prázdný, podivoval se, vždyť Antonín ho položil na stůl, sedl si k němu, vzal ho a vstal a předtím se ho ani nedotkl.

„Děje se něco?“

„Vilém umřel,“ hlesl.

Příštího pátku, 21. prosince 1916, zavzpomínali na syna Viléma Aloise Rumpelu v katedrále svatých Petra a Pavla, zavzpomínali i vojíni, kteří se z fronty vrátili domů na Vánoce, jen Vilémovo tělo se z Itálie nikdy nevrátilo.

Štědrý večer byl smutný.

Nový rok byl smutný.

„Aby ta monarchie padla!“ vykřikoval Antonín každý večer, když ulehal do postele vedle manželky. „Zabila nám syna!“

Paní Rumpelová otěhotněla.

„Dobroytro!“ vstoupil zase jednoho rána Václav do hospody. Antonín rutinně natočil pivo a odnesl ho hostu. Bez vyzvání si sedl a čekal, co mu kníže poví tentokrát. Bratr Rumpela se již nepodivoval.

Ze všeho nejdřív se Václav napil. To nedělával. Otřel si vousy od pivní pěny a pak seděl a mlčel. Navázal tedy hovor Antonín:

„Kde jste nechal rytíře?“

„Ještě spějí,“ odpověděl Václav.

„A kde jste ubytovaní?“

Václav se usmál. „Daleko, moc daleko! Až z dálných Čech sem každý den hnáváme své koně!“

„Z dálných Čech? Proč? Máte tam nějaké sídlo? Zámek? Hrad? Není snad v Brně dostatek hostinců, že se denně tolik trmácíte?“

„Ale to jistě je! Rádi však zůstáváme ve svém domově.“

„Kde?“

Václav se zvedl od nedopitého piva. „S Pánem Bohem,“ řekl.

„Žijete s Pánem Bohem?“

„Žijeme v hoře a ven vyjíždíme jen, je-li v ohrožení národ český.“

Venku nasedl na koně a přidal se k dalším koním a rytířům, kteří se hnali ulicí – již ne sněhobílým sněhem, ale blátivým blátem. Sníh už dávno opadl. Na okrajích vísek kolem města se v lesích prodírali tvrdou krustou země na světlo bledule a sněženky. Jaro se blížilo. Více světla dodávalo optimismu, více optimismu dodávalo více světla do každého dne.

V půlce března se do Rakouska-Uherska donesla zpráva z východní fronty, že už v Rusku nevládne car Mikuláš II.; Antonín Rumpela se radoval, Antonín Rumpela získal naději, že ani u nich, v Brně, monarchové, Habsburkové, nebudou vládnout už příliš dlouho.

„Aby ta monarchie padla!“ vykřikoval zase Antonín, když leželi při světle petrolejky s manželkou v posteli vedle sebe. „Aby ta monarchie padla!“

„Uklidni se.“

„Ale říkám ti, v Rusku je po carovi, tady bude brzo po císaři.“

„Už aby to bylo…“

„Už aby to bylo!“

„Pojď spát.“ Paní Rumpelová stáhla petrolejové světlo, plápolalo už jen malé světélko, převalila se na bok, dítě už jí rostlo v břiše, převalila se na bok a svou dlaň položila na dítě, snad dítěti na zátylek, a manžel si lehl zády k ní, potichu popřál dobrou noc, potichu mu manželka odpověděla a usnula.

Antonín Rumpela plakal, plakal, plakal, jestlipak tak plakal i Vilém, když umíral, jestlipak tak plakal, když ho bolela smrtelná rána. Jestlipak tak bude bolet smrtelná rána i dítě, které očekávají. Kéž by to byla holčička! Kéž by neumřela ve válce!

Válka trvala příliš dlouho. Nikoho nebaví. Nekoupit noviny neznamená, že válka skončila. Ani kdyby si ani jeden jediný človíček na světě nekoupil dnes ráno ani jedny noviny, nebylo by po válce.

Válka zkrátka trvala.

Aloisie Anna Rumpelová se narodila na podzim. Stalo se tak 7. listopadu 1917 a všichni blaničtí rytíři čekali venku, aby holčičku viděli a mohli ji ochránit. Svatý Václav byl také třetí mužem, který malou dcerku viděl.

„A je po nich! A je po nich!” radoval se Antonín. „Jde to tam, půjde to i tady!“

„Dítě se tobě a ženě tvé narodilo,“ připomínal Václav.

„Co je komu do dítěte, když v Rusku mají revoluci.“

Lojzička povzbuzovala den co den paní Rumpelovou. Ta zapomínala na svého syna v hromadném hrobě, zapomínala na válku, jenom monarchii měla stále vedle sebe. Antonín Rumpela se o dítě zemřelé i narozené nezajímal. To, čemu věnoval veškerou svou pozornost, bylo plánování skonu Habsburků. A netrvalo dlouho a přiměl i knížete spolupracovat.

„Můžeme se spolehnout na vaše rytíře?“ zeptal se ho při dalším ranním pivě.

„Přišli jsme, abychom země naše české ochránili. Spolehnout? To můžete se rozhodně.“

Václav se nikdy neloučil. Vždy do sebe jen kopl pivo, zvedl se, sbalil věci a odešel. Někdy se vracíval na oběd, někdy přicházel odpoledne, někdy k večeru. Antonín netušil, co celou tu dobu dělal. Netroufal si dotazovat se. Věděl moc dobře, že svatý Václav se svými blanickými rytíři má důležité poslání. Cítil se být privilegován, že mu může být nápomocen. Nikdy však svého postavení nezneužíval.

Když Václav odcházel, Antonín sebral půllitr a vrátil se pokaždé k bratru za výčepní pult. Dávno si spolu nepovídali. Bratr Rumpela chodíval navštěvovat svou švagrovou a svou neteř, když se Antonín dlouho nevracel domů a při svíčce v hospodě maloval mapy a posuny vojsk.

Skutečně přicházel domů až k půlnoci. Denně se jeho bratr vytrácel z pokoje oknem, manželka dělávala, že spí. Antonín nejednou přivedl domů i knížete, aby se na malou podíval. Říkával jí nad kolébkou: „Podívej se, strejda Venca, usměj se na něj! Podívej se, koukej, kuk! To je svatý Václav,“ šeptal, „a venku čeká jeho družina, ale nebudeme to říkat mamince.“

Václav na holčičku mával.

„Pro takové, jako je ona, musíme naši zemi zachránit!“ rozhodoval Antonín. „Přišli jste v pravý čas!“

Přešly Vánoce a byl Nový rok, na kalendářích se skvělo číslo 1918, bylo chladno, bylo jaro, bylo léto, nadešel podzim a tehdy Antonín dokončil svůj plán, strategie byla kompletní.

„V klidu spi,“ domlouvala mu manželka, „válka už se blíží konci. Všichni to vědí. Válka skončí i bez tebe.“

Začátkem října Antonín Rumpela odcházel z hospody znovu pozdě. Oblékl se do tlustého kožichu, zamkl dveře, půjčil si slíbeného koně od souseda, nasedl na něj, jel až za město, kde se měl setkat s Václavem. Manželka Rumpelová zatím sdělovala radostnou zprávu svému švagrovi, že je znovu těhotná. Políbila ho na čelo a objala ho. Tak očekávali příchod Antonína, ale on nepřicházel ani po odbití půlnoci, nepřicházel ani ráno, nepřišel již nikdy.

Antonín, Václav a rytíři uháněli na jih. Trmáceli se dnem i nocí, přejížděli Alpy a mrzli, v hostincích se zastavovali málokdy, koně byli unavení, jezdcům padala hlava únavou. Za celou cestu se ale neunavil Antonín, který ostatním vykládal stále dokola a dokola své plány, rozvíjel je, nadšeně interpretoval každý jeden tah na šachovnici bojiště. Cílem je sever Itálie, popisoval. Rozhodl se využít boje na řece Piavě, který probíhal již mnoho měsíců. Rozhodl se, že přiměje Italy, aby naposledy zaútočili na Rakušany. Byl rozhodnutý, že tuto válku vyhraje. Byl rozhodnutý, že prostě přijde, zvítězí a všichni mu budou padat k nohám, jak jedinou bitvou ukončil velkou válku.

26. října přijeli na místo.

27. října zaútočili s italskými jednotkami a vedlo se jim dobře. „Aby ta monarchie padla!“ Blaničtí rytíři se bili meči, protivníci na ně se střelnými zbraněmi. Ale ubývalo jich. Slované z rakousko-uherských řad se sami vzdávali, ostatní umírali nebo se dávali na ústup a oni jeli dál, Itálové, a bojovali a bojovali a bojovali. Z Antonína se stával šavlozubý tygr, který chtěl stůj co stůj vybojovat spravedlnost — a pořádně pomstít svého syna!

Bitva neměla dlouhého trvání. Za pár dní se uzavřel mír, 3. listopadu bitva skončila. Antonín se po boku Václava cítil slavně. Očekával pomník zde, pomník u něj v Brně, na jeho ulici, před jeho hospodou, pomník na Pražském hradě, možná vyznamenání, možná dokonce — zarděl se — by mohl být jmenován vládcem nového českého státu. Byl hrdinou. Díval se ze svého koně na rakouskou armádu, jak je zdecimovaná, jak se kolem stále povalují mrtvá těla, ale pořád jich zůstávalo tolik naživu. Tolik! Nikdo už nebojoval a nikdo se toho nechtěl ujmout, musel se toho ujmout on sám.

Bez rytířů, docela sám, vyjel kupředu s mečem nad hlavou a s řevem obrovské příšery. „Za nás!“ Chtěl posekat několikero hlav. Chtěl, aby všichni ti lidé padli mrtví. Aby padla monarchie! Aby už nebylo jediného prohnilého Habsburka!

Pak se ale ozvala poslední palba a Antonín padl z koně mrtvý.


Po silnici cválali do Československa ve velkém stádu koně se svými rytíři na zádech – s řinčením brnění a klapáním přilbic, s kopími v rukou, s praporem, který se tyčil z prostředka davu vzhůru, a s meči vztyčenými vysoko nad hlavami.

„Umřel vám manžel! Umřel vám manžel!“

Paní Rumpelová vyběhla ven s malou Lojzičkou v náručí, plačící, a chvíli jen zírala, nevěřila vlastním očím, potom se rozplakala, nevěřila vlastním uším.

„Umřel vám manžel! Umřel vám manžel!“

Na prahu domu ji objímal švagr a neteř hladil po hlavičce.

Všichni viděli blanické rytíře v čele se svatým Václavem. Neměli by zmizet? Vrátit se do své jeskyně v Blaníku? Není už českému národu dobře, když má vlastní republiku a tolik nebohých mladíků za ni zemřelo?

„Umřel vám manžel! Umřel vám manžel!“

Nebo bude ještě hůř?


Komentáře

comments powered by Disqus