Miriam
Salon krásy, založen v roce 1938. Už tehdy byli lidé oškliví.
A mnoho se toho nezměnilo. Je před Vánoci, konec roku 2016, Miriam Ehrenbergerová, manželka místního řezníka, dáma v letech, na podpatcích a v dlouhé sukni, s kloboukem na hlavě a bílými rukavičkami na rukách, vešla do Salonu krásy, aby udělala, ve světle vánočních řetězů na vánočním stromečku, na svého muže patřičný dojem. Posadila se a čekala.
„Co to bude?“ zeptala se slečna zkráslovačka.
Miriam se postavila a došla k pultíku, na který vysypala všecek obsah své peněženky, až mince cinkaly, jak narážely o sebe, jak dopadaly na sklíčko, z kterého je slečna – Anna, stálo na její jmenovce – rychle odebírala a shrnovala do dlaně přes hranu desky, kde je urychleně počítala.
„Kolik to je?“ ptala se slečna Anička.
„Pět set osmdesát tři korun českých a osmdesát haléřů,“ odpověděla Miriam pyšně. Zvedla bradu a nos vzhůru, vypjala hruď a pak zakokrhala: „Za to si koupím celý svět.“
Slečna Anička se usmála. Mince odložila bokem, aby je sama přepočítala později, jen co podá zákaznici ceník, potom se tedy pro něj natáhla a ukazovala paní řádky se službami, které si může dovolit, jestliže má jen pět set osmdesát tři korun.
„A osmdesát haléřů!“ připomněla Miriam.
„Ale ty se už, milostpaní, dávno nepoužívaj.“