Miriam

Salon krásy, založen v roce 1938. Už tehdy byli lidé oškliví.

A mnoho se toho nezměnilo. Je před Vánoci, konec roku 2016, Miriam Ehrenbergerová, manželka místního řezníka, dáma v letech, na podpatcích a v dlouhé sukni, s kloboukem na hlavě a bílými rukavičkami na rukách, vešla do Salonu krásy, aby udělala, ve světle vánočních řetězů na vánočním stromečku, na svého muže patřičný dojem. Posadila se a čekala.

„Co to bude?“ zeptala se slečna zkráslovačka.

Miriam se postavila a došla k pultíku, na který vysypala všecek obsah své peněženky, až mince cinkaly, jak narážely o sebe, jak dopadaly na sklíčko, z kterého je slečna – Anna, stálo na její jmenovce – rychle odebírala a shrnovala do dlaně přes hranu desky, kde je urychleně počítala.

„Kolik to je?“ ptala se slečna Anička.

„Pět set osmdesát tři korun českých a osmdesát haléřů,“ odpověděla Miriam pyšně. Zvedla bradu a nos vzhůru, vypjala hruď a pak zakokrhala: „Za to si koupím celý svět.“

Slečna Anička se usmála. Mince odložila bokem, aby je sama přepočítala později, jen co podá zákaznici ceník, potom se tedy pro něj natáhla a ukazovala paní řádky se službami, které si může dovolit, jestliže má jen pět set osmdesát tři korun.

„A osmdesát haléřů!“ připomněla Miriam.

„Ale ty se už, milostpaní, dávno nepoužívaj.“

Nezabiješ

Zabil jsem Ježíše Krista, přestože se nejmenuji Pilát Pontský. Nejdřív jsme na sebe křičeli, byli hnusní, sprostí, vyhrožovali si, pak jsem ale práskl dveřmi, Ježíš na kříži se zhroutil na zem a rozpadl se na keramické střepy. Omlouvám se všem, kteří si s ním chtěli promluvit, ještě než zemře.

Bunda. Čepice. Šála. Ladovská zima je fuč, venku je sychravé počasí, mrholí, hvězdy nejsou vidět, nahrazuje je pouliční osvětlení a vánoční výzdoba na sloupech. Tři údery zvonu. Tři čtvrtě na dvanáct.

Kostel byl plný. Všechny lavice obsazené, věřící postávali všude kolem. Když jsem otevřel dveře, vpadl jsem dovnitř skoro nechtěně. Spěšně jsem se pokřižoval svěcenou vodou; rozhlížel se kolem sebe. Jediným volným místem zůstávala ulička ode dveří k  oltáři. Postavil jsem se na její začátek a čekal.

Evangelium podle Matouše

Na kraji vesnice je rybník. Ne nějak velký, spíš docela malý. Odtéká z něj malý potůček lemovaný mladými vrbami. Teče přes louku a pak podél lesa, za ním se stáčí doleva, dolů, pak přes mýtinu se spoustou pařezů, až dotéká do velkého, užitkového rybníka, který není nijak moc vzdálený od toho prvního, přesto ale leží v jiném kraji. Ten první rybník, ten malý, ještě na přelomu tisíciletí pravidelně každou zimu zamrzal a na jaře zase rozmrzal a po jeho březích vždy bylo spoustu žabích vajíček uskupených v řetízcích skoro jako korále a později se z nich vylíhli pulci a těm postupně narostly nožičky a upadl ocásek, až z nich byly plnohodnotné žáby s vlastní jedinečnou identitou. Rybník se vyprázdní, ukuňkaní obyvatelé se odstěhují. Je ticho a klid. Občas vykoukne nějaká ryba nad hladinu, vodu měří vodoměrky a bruslařky po ní bruslí a v létě kolem poletují vážky.

Byl začátek dubna. Ještě trochu chladno. Šimon si uvařil čaj do termosky, vzal deku z komory, oblékl si zimní bundu a vydal se na útěk z domu. Rodiče zpochybňovali jeho nadšení, nerozuměli jeho dychtění, klepali si na čelo a zoufali si. Vždyť už ten kluk má sedmnáct let, propánajána, to mu v hlavě přeskočilo? Kde rozum nechal? Kde mozek pozbyl?

Bylo odpoledne, spíš podvečer, rodiče seděli u televize a bratr nebyl doma. Šimon vzal klíče z háčku, zavolal na celý dům: „Tak ahoj! Já jdu!“ a zabouchl za sebou. Rodiče za ním taky volali – ahoj, ahoj –, než si uvědomili, že jejich syn nepřišel, nýbrž odešel, a oni vůbec netušili, kam asi takhle navečer jde.

Asi sto metrů k malému rybníku. Tam si roztáhl deku – zem byla po zimě ještě pěkně studená – a posadil se. Na břehu rybníka, koukal na hladinu a byl potichu. Už se stmívalo. Bylo šero. Jen tak mimochodem se otáčel kolem sebe, jestli nenajde oblázek, kterým by mohl hodit žabku. Nikde neviděl žádné kamínky. Vzdal hledání. Opakovaně se díval na hodinky, nechtěl tu ztvrdnout příliš dlouho, nechtěl tu strávit noc. Proto se odhodlal, zhluboka se nadechl a vydechl. Přistoupil blíž ke břehu. Rozvázal si tkaničky. Sundal boty a vysvlékl ponožky. Rifle vyhrnul do půlky lýtek. Potom opatrně natáhnul pravou nohu k hladině, palcem se jí zlehka dotkl a hned ucukl, když zjistil, jak je voda studená. Mráz mu přeběhl po zádech, na rukách měl husí kůži. Zase si tedy oblékl ponožky, nazul boty, zavázal tkaničky. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina.“

Vrátil se domů.

Vyhnul se otázkám, zalehl do postele, usnul.