Literezka

Nezabiješ

Zabil jsem Ježíše Krista, přestože se nejmenuji Pilát Pontský. Nejdřív jsme na sebe křičeli, byli hnusní, sprostí, vyhrožovali si, pak jsem ale práskl dveřmi, Ježíš na kříži se zhroutil na zem a rozpadl se na keramické střepy. Omlouvám se všem, kteří si s ním chtěli promluvit, ještě než zemře.

Bunda. Čepice. Šála. Ladovská zima je fuč, venku je sychravé počasí, mrholí, hvězdy nejsou vidět, nahrazuje je pouliční osvětlení a vánoční výzdoba na sloupech. Tři údery zvonu. Tři čtvrtě na dvanáct.

Kostel byl plný. Všechny lavice obsazené, věřící postávali všude kolem. Když jsem otevřel dveře, vpadl jsem dovnitř skoro nechtěně. Spěšně jsem se pokřižoval svěcenou vodou; rozhlížel se kolem sebe. Jediným volným místem zůstávala ulička ode dveří k  oltáři. Postavil jsem se na její začátek a čekal.


***


Smetáček a lopatka. Ježíš letí do koše.

Jan se posadil na zem před vánoční stromeček. V pokoji byla tma, svítil jen řetěz, který jedličku poutal. Jan koukal z jedné baňky na druhou. Odrážel se v nich a vypadal jako skřet s obřím nosem. A bylo mu zle. A byl tam sám. Jen tikání hodin. Tikání hodin. Tikání hodin.

Vytáhl z kapsy mobil, vytočil číslo. Čekal s telefonem u ucha, tikání nahradilo pípání. „Dovolali jste se do hlasové schránky. Zanechte zprávu po zaznění tónu.“

„Ahoj mami. To jsem já. Přeju krásný svátky. Pozdravuj všechny.“

Potom mobil vypnul. Sundal si brýle, položil je na komodu. Lehl si na svou polovinu postele a snažil se usnout. Vehementně tiskl oční víčka k sobě. Počítal ovečky. Bubnoval prsty o svou hruď. Převaloval se z boku na bok a ze zad na břicho. Prohraboval si vlasy a natáčel si je kolem ukazováčku.

Bouchly domovní dveře. Schoulil se do klubíčka a dělal, že spí.

Šála. Čepice. Bunda.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho. Převlékl jsem se do pyžama. Šel si vyčistit zuby. Cestou do ložnice zhasl stromeček, vzápětí ho znovu rozsvítil – ať si klidně svítí do ticha. Nakonec jsem si lehl na svou polovinu postele a zíral do tmavého stropu.

Tikání hodin. Hlasité oddechování. Jsme oba vzhůru?

„Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ šeptal jsem, „posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. A promiň, že jsem rozbil Ježíše. Ještě ke všemu na jeho narozeniny. Amen.“

A byl večer a bylo ráno, Boží hod vánoční.


***


I řekl Jan: „Budiž světlo!“ A nic se nestalo. Proto vstal a roztáhl závěs. Viděl Jan, že světlo je dobré. Pokud vám do očí zrovna nesvítí ranní slunce a vy jste se sotva neprobudili.

„Co děláš?“ řekl jsem protivně, hodil po něm polštář a schoval hlavu co nejhlouběji pod peřinu.

Chytil polštář. „Nic.“ Hodil ho zpátky. Potom odešel z ložnice.

A co teď? Polštář jsem si podsunul pod hlavu, ruce založil pod hlavu a koukal vzhůru. A co teď? Co zatraceně teď? Vlastně nic. Podíval jsem se z okna na bělavé světlo a šedé mraky mezi ním. Vlastně nic. Převalil jsem se na břicho a spal dál. O deset minut později mě probudil budík, protože o žádném státním svátku nevěděl.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem Jana.

„Dobré ráno,“ pozdravil i on mě. Seděl u jídelního stolu a snídal chléb se sýrem, k  tomu připíjel čaj a zřejmě mě vůbec neviděl, protože neměl brýle. Chvíli jsem se na něj díval, potom jsem se rychle obrátil ke kuchyňské lince, až jsem se praštil rukou o  myčku. Teď se usmál. Teď se určitě ušklíbl. Talíř. Chléb. Máslo. Posadil jsem se naproti němu.

Dojídal. Dojedl. Umyl po sobě nádobí. Postavil vodu na kafe. „Dáš si taky?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jak myslíš,“ odvětil.

Dojídal jsem. Dojedl jsem. Umyl jsem po sobě nádobí.

Vánoční ticho a dusno přerušily zběsilé přípravy na mou rodinu. Pobíhání po bytě. Shánění schovaných dárků. Na příhodné místo, kde je určitě najdu. Zkoušení riflí, manšestráků, triček, košil a polokošil v kombinaci s nejrůznějšími svetry a mikinami.

Jan trval na kravatě. Prý se k této příležitosti vyloženě hodí. Trápil se s ní před zrcadlem pět minut, a čím víc jsme se blížili odchodu, tím smutnější a skleslejší vypadal. Nakonec úplně smutný a úplně skleslý nastoupil do auta, já nastartoval a  rozjeli jsme se do dálav na druhou stranu Brna. Jako povzbuzující výplň chladného auta hrálo rádio vánoční koledy. Oba jsme se na tvářích snažili vytvořit veselé grimasy. Jsou Vánoce.

Barevné líšeňské sídliště je pro nemístní nemístně zmatené. Bartákova, Hájkova, Hubrova, Koutného, Ševelova, Michalova – krásně vyrovnané ulice, které dodávají čtvrti jakýsi řád a pořádek. Josefy Faimonové na druhé straně tvoří podivně pokroucené hrábě s vysokými paneláky na konci každého zubu. Chaos. Neřád. Nepořádek.

Zaparkoval jsem. Odemknul domovní dveře, odemknul dveře od bytu.

Vyzuli jsme se. Nazuli jsme si pantofle.

Jídelní stůl stál v obýváku. K němu byl přiražen psací stůl z bývalého dětského pokoje. To abychom se všichni vešli. Máma vařila. Sestra jí pomáhala. Táta seděl na gauči a rozpravoval se švagrem. Neteř a synovec si hráli na zemi s Barbie a Kenem. Babička vegetila v houpacím křesle na balkoně a kouřila. Idylka. Já a Jan jsme se ocitli na prahu pokoje a přemýšleli, kam s nohama, kam s rukama.

„Podívejme, radiátor přišel!“ zasmál se táta.

„Dobré poledne,“ pozdravil Jan.

„I se svým přítelem!“ zasmál se podruhé.

„Dej sem tu flašku,“ přiběhla rychle z kuchyně máma, „nebo ti vrazím takovou facku, že nebudeš vědět, kde je sever a kde jih.“

„Mami!“ napomenula ji přes zeď sestra. „Jsou Vánoce.“

„Tož posaďte se u nás!“ zasmál se potřetí.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Posadili jsme se.

Vánoční ticho a dusno přerušily zběsilé přípravy jídla na stůl. Všichni jsme se ochotně přidali, aby o sebe mlátily raději talíře. Děti chystaly příbory. Sestra přinesla pekáč s krůtou. Máma přinesla mísu s bramborovými knedlíky. Babičku jsme zavolali dovnitř. Sestra přinesla i mísu s červeným zelím.

Jan měl místo vedle mě. Zoufale se na mě díval, když jsme se všichni postavili kolem stolu a sestra spustila: „Požehnej, Pane, tyto dary, které máme z tvé štědrosti. Skrze Krista, našeho Pána.“

Mlčel, když jsme všichni odpovídali: „Amen.“


***


Odpoledne sněžilo. Ale jenom trochu. Jakmile vločka dopadla na zem, rozpustila se. Jakmile vločka dopadla na můj kabát, ani se neohřála a odešla pryč.

Auto jsme nechali na Veselé. Ve městě se to lidmi zrovna nehemžilo. Všichni jsou zalezlí doma, v přítmí rodinné atmosféry. Stmívá se příliš brzy. Vynikají svítící ozdoby natažené mezi domy. A vánoční stromeček před Omegou. Na lavičkách se povalují bezdomovci. Naštvaní policisté je vyhánějí pryč. Zalézají do pasáže pod Moravskou bankou. Všichni. Jsou Vánoce.

„Co vaši?“ zeptal jsem se.

„Nic,“ odpověděl Jan.

Drželi jsme se za ruce a kráčeli. Kráčeli. Kráčeli.

„Jdeme zítra k nim?“

„Ne.“

„Jdou oni k nám?“

„Ne. Dělají, že neexistuju.“


***


17:15. Silvestrovská bohoslužba začíná za pětačtyřicet minut. Připravujeme s  Janem chlebíčky, v osm přijdou přátelé. Budeme se dívat na silvestrovské estrády. Děsná sranda. Budeme počítat sekundy do půlnoci. Děsná sranda. Budou nám v ústech křupat chipsy. Děsná sranda.

„Takže pak to doděláme,“ říkám a sundávám si zástěru.

„Jo.“

„Pojď se mnou,“ přemlouvám ho. „Pojď, co ti to udělá – jednou za rok?“

„Ne.“

„Fajn,“ říkám, „když nechceš.“ Bunda. Čepice. Šála.

Lidi už to přešlo. V kostele je poloprázdno. Staří farníci mě zdraví. Dobrý den, šťastný nový rok. Zdravím je zpátky. V rukou kancionál, hledíme do příštích dvanácti měsíců s jistou nadějí. S jistou láskou. A radostí. Za měsíci uplynulými zavíráme vrata na několik západů, aby se nám krádež na vánočních trzích nevkrádala do nočních mur.

Zpíváme. Modlíme se.

Studenti jdou koupit alkohol. Já jdu domů. Dodělat chlebíčky. V osm přijdou přátelé. Budeme se dívat na silvestrovské estrády a počítat sekundy do půlnoci a budou nám v ústech křupat chipsy. Děsná sranda. Ale o to nejde.

Veselí přichází. Smějeme se. Vzpomínáme. Janovi spolužáci ze střední, mí přátelé z vysoké. Je nás devět. Jeden na podzim zemřel.

Je vedro. „Není,“ oponuje mi jeden. Je. Sundávám si svetr, zpod trička mi vyleze křížek na řetízku. Rychle ho schovávám, nemám ho rád na očích.

„Počkej, ty jsi furt… to?“

„Co?“ ptám se.

„Jako věřící,“ šeptá, jako by to bylo nějaké kompromitující svědectví.

„No?“ odpovídám.

„To vážně?“

„Ano,“ přikyvuji.

„Nevrháš se po hlavě do jámy lvové?“

„Ani ne.“

„Vždyť vás nesnáší. Křesťani vás nesnáší. Jste pro ně zvrhlíci. A hříšníci. A ubili by vás. Proč to děláš? Vždyť to nedává smysl, Jindřichu.“

„Přesně,“ řekl Jan.

„Přesně?“ zvýšil jsem hlas.

„Přesně,“ potvrdil Jan.

„Tak jsme zase u toho!“ zakřičel jsem jen tak do větru, aniž bych tím chtěl někoho napadnout či na někoho útočit.

„U toho budeme zřejmě každou neděli, miláčku,“ křičel zpátky, „dokud budeš říkat to svoje ‚aspoň jednou za rok‘.“

Přátelé přihlíželi. My jsme byli silvestrovská estráda. Zírali na nás a jedli popcorn.

„Je to pro mě důležitý, to tě nikdy nenapadlo?“

„A tebe nikdy nenapadlo, že se v té tvé zbožné rodince cítím jako Jidáš, na kterýho si všichni ukazují prstem, protože jsem teplej?“

„A já nejsem?“

„Nevidíš to napětí? Když říkáte ty svoje modlitbičky, nevidíš, jak se na tebe koukaj, jako bys je zradil? Ne je, jako rodinu, ale je jako… jako nějaký vyvolený lid!“

„To jsou Židé…“

„To je úplně jedno!“ zařval.

„Deset! Devět! Osm! Sedm! Šest! Pět! Čtyři! Tři! Dva! Jedna! Šťastný nový rok!“


***


Už není jakého Ježíše zabít. Nade dveřmi do kuchyně žádný nevisí. Práskl jsem naprázdno.


Komentáře

comments powered by Disqus