Literezka

Miriam

Salon krásy, založen v roce 1938. Už tehdy byli lidé oškliví.

A mnoho se toho nezměnilo. Je před Vánoci, konec roku 2016, Miriam Ehrenbergerová, manželka místního řezníka, dáma v letech, na podpatcích a v dlouhé sukni, s kloboukem na hlavě a bílými rukavičkami na rukách, vešla do Salonu krásy, aby udělala, ve světle vánočních řetězů na vánočním stromečku, na svého muže patřičný dojem. Posadila se a čekala.

„Co to bude?“ zeptala se slečna zkráslovačka.

Miriam se postavila a došla k pultíku, na který vysypala všecek obsah své peněženky, až mince cinkaly, jak narážely o sebe, jak dopadaly na sklíčko, z kterého je slečna – Anna, stálo na její jmenovce – rychle odebírala a shrnovala do dlaně přes hranu desky, kde je urychleně počítala.

„Kolik to je?“ ptala se slečna Anička.

„Pět set osmdesát tři korun českých a osmdesát haléřů,“ odpověděla Miriam pyšně. Zvedla bradu a nos vzhůru, vypjala hruď a pak zakokrhala: „Za to si koupím celý svět.“

Slečna Anička se usmála. Mince odložila bokem, aby je sama přepočítala později, jen co podá zákaznici ceník, potom se tedy pro něj natáhla a ukazovala paní řádky se službami, které si může dovolit, jestliže má jen pět set osmdesát tři korun.

„A osmdesát haléřů!“ připomněla Miriam.

„Ale ty se už, milostpaní, dávno nepoužívaj.“

To jí spadl hřebínek! Roztomilé halířky, které jí léta každý den manžel přinášel z obchodu jako velké bohatství z Eldorada, roztomilé halířky, ve kterých měla z pěti set osmdesáti tří korun nastřádaných celých čtyřicet osm korun českých, roztomilé halířky už se teda dávno –

„Nepoužívají,“ opravila slečnu. Stáhla elegantně pravou rukavičku a přeložila ji jemně přes předloktí levé ruky a převzala od slečny zalaminovaný papír. Prohlížela si, se značným odstupem, co jí mohou nabídnout a co je jí hodno, až pomalu zvedala a zvedla hlavu. Stejně jako si prohlížela ceník, prohlížela si i slečnu Aničku, v zástěře s kapsami, ve kterých měla hřebeny a řasenky a laky na nehty, podívala se do jejích očí a potom ještě výš na její vlasy ledabyle sepnuté sponou, jak jí ne pramínky, ale prameny vlasů spadávají podél tváří ke krku a ona je nechala a ona je nevracela zpátky. A potom se Miriam zastyděla, že těmi penězi jen ukazuje svou společenskou převahu.

„Udělejte se mnou něco – s vlasy myslím –, aby měl manžel radost.“

Jako se Miriam umírnila a trochu umoudřila a začala se tvářit mile a přívětivě, vztah mezi nimi ale nepřehodnotila slečna Anička. Křečovitě se usmála a potom rázně a zbrkle vzala papír zákaznici z rukou. Sklonila se, aby ho schovala, a těšila se, až už to bude mít za sebou. Madam jistě nosí velký klobouk, jen aby zakryla lysiny, které se věkem na hlavě objevily. Bude to raz dva. Tři, čtyři projetí hřebenem.

Miriam se posadila na křeslo proti zrcadlu a sejmula klobouk z hlavy. Vyvalily se zpod něj husté kadeře, nadýchaný účes, vlasy smotané do malinkých prstýnků, až slečnu ta náhlá lavina zavalila a dočista zaskočila. Lapala po dechu, jak se dusila, a plivala, aby zjistila, kudy se z laviny dostat ven. Otočila se znovu a znovu se zohla dolů do poličky pro větší hřeben, pořádný, který by takový objem pojal v celé své celistvosti. Hřeben odložila do kapsy zástěry a pohladila ty obrovské vlasy. Miriam mírně zaklonila hlavu, ale potom rychle, pevně chytla ofinu do pěsti a ještě rychleji táhla celou paží k temeni hlavy a potom, zčista jasna, jakoby začal unikat plyn, se celá místnost rozsyčela a bylo slyšet tak hlasité a naléhavé syčení, že opravdověji trýznivější sonátu dosud nezahrálo žádné orchestrální těleso na celém širém světě za celý širý čas.

Miriam sejmula paruku a na hlavě se jí najednou proplétali hadi.

Slečna Anička vyjekla a s hřebenem zpátky v ruce, jako s dýkou připravenou zabíjet, uskočila ke zdi, držela se při ní, mělce dýchala a srdce cítila i v konečcích prstů i v lícních kostech na tvářích i na špičce nosu mezi nimi. Hřeben tiskla čím dál silněji. Přešlapovala na místě a potom se malinkými krůčky pokoušela dostat podél stěny ven.

Miriam ji sledovala v zrcadle.

„Nebojte, slepila jsem jim víčka,“ řekla a usmála se, jenže v nešťastnou chvíli, ve chvíli, v tu chvíli, kdy její první vlídný úsměv vypadal spíš jako úšklebek šílence jen pár sekund před skopnutím mrtvol do hromadného hrobu.

„To aby se vám nic nestalo,“ usmívala se dál. „Odrosty obarvit a pak to nechám na vás.“

Hadi mají odrosty? bil slečně Aničce alarm v hlavě na poplach. Někomu rostou z hlavy hadi? křičel její mozek. Jsou tam nalepení? Jsou tam zakořenění? O tom se na učilišti neučili! Mají kořeny mělké jako smrk, nebo hluboké jako borovice? Co se stalo s jejich ocasem? Stalo se to operativně? Paní je od divadla? A pak se zarazila a její mozek znovu zakřičel: Někomu rostou z hlavy hadi?! Kdo si ze mě vystřelil? Obrátila pohled skrz výlohu ven, ale na ulici nestál nikdo, kdo by sledoval Salon krásy a pohyb v něm a smál se a smál a smál. Kde je tajná kamera? A pomalu se sunula a přibližovala ke dveřím a pomalu natahovala kroky a pomalu už sahala po klice a –

„To je dobrý nápad,“ cukrovala Miriam usmívajíc se, „bude lépe zamknout.“

Slečna Anička podlehla a místo úprku zamkla.

Vracela se k zákaznici. Rozvážně. Našlapovala jako jeden z Aztéků při lovu v džungli, jen aby nešlápl na nějakou suchou – ale v džungli? – větvičku a svou kořist nevystrašil a nevyplašil.

„Máte strach z hadů?“ starala se Miriam. „To nic, já měla taky. Jenže pak mi rodiče řekli, že toto,“ a pohladila jednoho, „jsou hadi.“ Zasmála se. „Pět let mi asi bylo.“ Potřásla hlavou. „Není se čeho bát. Nejsou ani jedovatí, ani vás neuškrtí.“

Slečna Anička přikyvovala.

„A mají jména, jestli vám to pomůže!“ A začala vyjmenovávat své domácí mazlíčky. „Jozue a Rút a Samuel a Ezdráš a Nehemjáš a Ester a Job a Izajáš a Jeremjáš a Ezechiel a Daniel a Ozeáš a Joel a Amos a Abdijáš a Jonáš a Micheáš a Nahum a Abakuk a Sofonijáš a Ageus a Zachariáš a Malachiáš.“

Slečna Anička stála za jejími zády a dívala se na její tvář v zrcadle.

„Krmení ob týden, každou druhou středu, jestli to chcete přesně, takový malý myšičky jim kupuju ve zverimexu, klidně se můžete přijít někdy podívat.“

Husté, lepkavé, ulepené a sladké ticho, že by v něm lžička stála, že by po něm mohlo Salko dostat přívlastek.

„A když je pohladíte, budou v sedmém nebi.“ Mrkla do zrcadla.

Otočila se přes rameno na slečnu Aničku a řekla: „Nebojte, spolu to zvládneme.“

„Takže. Odrosty obarvit a –“ sebrala se slečna Anička.

„– a pak to nechám na vás.“ Miriam přikývla. „Přesně tak.“

Slečna Anička schovala zbraň, naznala, že jí nebude třeba, a potom pohladila jednoho z hadů po hlavě a potom dalšího, ještě jednoho, pomalu je hladila, pomalu se dostávala po jejich tělíčkách dál a dál, oni vrněli a předli, pomalu se dostávala až k jejich ocasům a k úplným koncům přirostlým k hlavě zákazničině. Skutečně, podivila se, odrosty. Hadi po celé své délce zářili hráškově zelenou, někdy trochu do mechova, někdy víc do barev zimního jehličí, ale posledních pět, deset centimetrů zářilo akorát stařeckou šedou.

„A jakou barvu používáte?“

„Nevím, ono to je přírodní.“

„Nikdy nebarvené?“

„Nikdy.“

Slečna Anička sáhla po vzorníku barev a ukázala Miriam tři odstíny zelené. Miriam si katalog s ústřižky vlasů vzala na klín a s druhou bradou pod bradou koukala dolů. Potom hlavu zvedla a vychrlila:

„A myslíte, že to bude držet?“

„Nojo, to nevím. Ale můžem to zkusit. Akorát ty barevný jsou dražší, to je tak za tři sta pade.“

„Tři sta padesát… A co to zkusit vzít hnědou, to stojí taky tak?“

„Hnědá za sto pade. Teda – záleží, jakou značku si vyberete.“

Slečna Anička obrátila pár stránek, ocitly se o pár listů vepředu a znovu katalog předala zákaznici, té nad hlavou zmateně tancovali hadi, nic neviděli, ale vidět chtěli, nic neříkali, nesyčeli, snad trošku posykávali, jen se kroutili jako břišní tanečnice.

„Tak tuhle.“

Jen o chvíli později smrděla tekutina z misky. V té slečna Anička míchala barvu štětečkem a hadi se za tím smradem natáčeli. Pak tedy slečna Anička statečně uchopila první hadí krk, had se začal mrskat a ostatní začali plivat, statečně tedy uchopila první hadí krk, hada natáhla, ale ne příliš, aby ho – chudáka – neroztrhla, a potom ho začala u samého konce lechtat štětečkem, jak na něj nanášela smrdutou barvu.

Hadi se začali chichotat.

„To lechtá!“ zvolala zákaznice.

„Promiňte.

„To nic,“ smála se.

Každé hadí tělo zabalila slečna Anička do alobalu, hadi strnule trčeli od hlavy do prostoru, ze zákaznice-dámy rázem byla zákaznice-punkerka, seděla a dívala se na sebe a smála se a smála a smála.

„Půl hodiny, čtyřicet minut,“ pověděla slečna Anička.

Miriam v křesle usnula.

Žádný další zákazník ani zákaznice do salonu nepřišli a slečna Anička usnula taktéž. Ale spala jen mělce, spala, ale probudila ji zvonící minutka a hadi se najednou rozsyčeli a snažili se sebou cukat. Miriam jen svěsila hlavu na druhou stranu a spala dál.

Slečna Anička ji nechtěla budit. Alobaly se snažila odmotávat neslyšně, ale Miriam stejně po chvilce trhla hlavou, jen co jí osvobození hadi začali strkat do ramen a tváří a naštvaně chtěli upoutat pozornost okolí, naštvaně chtěli upoutat pozornost své půdy a odráželi se, jako by se chtěli vytrhnout z její hlavy i s kořeny a uskočit a utéct do brněnských ulic a do potrubí, dávali tedy více než naštvaně najevo, že se jim tady nelíbí a chtějí pryč.

„Teď umýt. Přesuňte se, prosím, sem.“

Miriam zaklonila hlavu do umyvadla – a co teď s těmi hady, copak se nechají umýt jen tak, jen tak se nechají namočit? Svázat do gumičky, poradila Miriam. Trčela jí z hlavy zelená kytice. Slečna Anička zalévala její stonky vlažnou vodou, máčela zákaznici hlavu hlavou sprchy.

Hadi už ani nesyčeli. Hadi pištěli jako siréna.

Slečna Anička vymáčkla z tuby šampon a roztírala ho po dlaních. Poprvé se opatrně a jemně dotkla hada, jemně ho pohladila, začínala se snažit šampon napěnit, tlačila na ně víc a víc a bála se víc a víc, aby je to nebolelo.

„Hadi ale nesnáší dobře chemikálie. Tak, prosím, pozor na hlavy a oči.“

Když slečna Anička zákaznici sušila hlavu pořádným froté ručníkem a hadi pod jeho tlakem a drhnutím naříkali, zeptala se:

„Jak rychle rostou?“

„Nerostou,“ odpověděla Miriam. „Už vyrostli.“

„Tak co ty odrosty?“

„Kdo ví.“

„Bolí to, když za ně zatahám?“

„Samozřejmě! Rostou ze mě! Rostou z mojí hlavy stejně jako vaše vlasy. A jako se vám třepí konečky, jim se třepí jazyky.“

„Tak promiňte, jestli jsem nebyla vždy dost opatrná.“

„V pořádku.“

Veškerá vlhkost se vsákla do ručníku. Netřeba užívat fénu.

„Tak jak to vypadá?“ zeptala se Miriam a naklonila se k zrcadlu. „Chytlo to, ne?“

„Myslím, že dobrý.“

Miriam ponechala slečně Aničce veškeré své úspory. Hady se svou zbrusu novou barvou přikryla parukou (slečna Anička ještě kvalitu paruky ocenila), posadila na vršek své hlavy klobouk a oblékla kabát (a slečna Anička se s ní rozloučila vřele, jako se starou známou) a potom konečně Miriam Ehrenbergerová vyšla ven do pichlavé zimy, kde nespadla jediná sněhová vločka.

Slečna Anička za ní hleděla výlohou ještě dlouho, ještě dlouho poté, co zašla za roh a ztratila se z dohledu. Nevěřila svým očím, nevěřila ničemu, chvíli měla pocit, že se jí to všechno jenom zdálo, osahávala svou hlavu, jestli na ní nenajde bouli, osahávala svou hlavu, aby se ujistila, že před chvílí neomdlela, ale nakonec si sedla a řekla si: „Tak to bylo divný.“

Domů se Miriam vkradla tiše a po špičkách. Vyzula se z podpatků, sejmula klobouk a kabát a kradla se do ložnice jako zloděj krást. Převlékla se do pohodlných tepláků a pohodlného trička, vlála jako bílá paní, strhla paruku a hadi se znovu rozsyčeli, znovu roztančili a proplétali se a plazili se po sobě a ve své slepotě se hledali po hmatu a dívali se kolem jenom po paměti.

Miriam z každého jednoho hadího oka strhla pásku. Jen co si zvykli na světlo, zkrotli. Jakoby se probudili do nového dne po dlouhé noci, kterou probděli. Zkoumali svá obarvená tělíčka. Zkoumali je a posykávali.

Potom se usadila a uvelebila na gauči v obýváku a zapnula televizi, aby nebyla sama.

Hodinu po setmění přišel domů manžel, Josef Ehrenberger, místní řezník, muž vysoký, muž při těle, muž silný, muž lakomý a plešatý a poněkud obhroublý. „Ahoj ženo!“ zavolal ode dveří.

Miriam urychleně vypnula televizi a potichu cupitala do ložnice pro paruku.

„Ahoj ženo!“ zopakoval Josef.

Miriam zatím před zrcadlem pečlivě schovávala hady a rovnala paruku, aby snad nebyla nakřivo a nějaký had z ní nevypadnul a nevyplul a cestou se neztratil.

„Ahoj ženo!“ křičel už mírně rozčílený.

„Ahoj muži!“ Miriam konečně přispěchala do předsíně a na svého muže se usmívala. Držel vánoční stromeček, stáli vedle sebe, stromeček nižší, širší, rozvětvený, tmavě zelený, s úzkým kmínkem, ale koneckonců nebyl nikterak špatný.

Josef stromeček opřel o dveře, naklonil se k Miriam a políbil ji.

„Cos dneska dělala?“

Josef se vyzouval.

Miriam zaváhala a pověděla: „Byla jsem u kadeřnice.“

Josef zvedl hlavu a poklidil boty do poličky.

„U kadeřnice?“

Oba se přesouvali do obýváku.

„Proč jsi byla u kadeřnice?“

„Abych se ti líbila,“ odpověděla se zářivým úsměvem.

„Aby ses mi líbila, tak jsi byla u kadeřnice?“

„Ano.“

„Vždyť máš ty vlasy furt stejný.“

„Ale to je paruka, Josi, přece.“

„Neříkej mi,“ založil ruce na hrudi, „že sis kadeřila ty svoje hadíky!“

„Ano, přesně ty.“

„No ty ses zbláznila!“ křičel. „No ty ses úplně zbláznila!“

„Proč?“ vylekala se Miriam. Uskočila krok dozadu a on udělal stejný krok, aby byl zase blíž, ona se ho bála, nebo možná teprve začínala bát, a tak posunovala špičku za patu a špičku před patu a špičku před patu a on se blížil a křičel:

„Já tady dřu, těžce vydělávám prachy, jo, od rána do večera stojím v krámě, nohy mě bolejou, a ty jdeš a vyhodíš z okna jen tak peníze, co ti ani nepatří – tady ti nepatří ani jedna kachle, holčičko! –, jen tak je vyhodíš, jako by se nechumelilo!“

„Promiň.“ Miriam sklopila oči.

„Promiň?! Ty seš úplně blbá, nezdá se ti?!“

„Prosím?“ Podívala se mu do očí.

„Že seš úplně blbá!“

„A víš, že halíře se už dávno nepoužívají?“ otázala se ho klidně.

„To ví přece každej, ty… ty… ty!“ Rozhazoval rukama. „Seš neskutečně blbá!“

„Prosím?“

„Seš blbá! Totální husa! Kráva strakatá! Slepice!“

Miriam vybublala, vybublala jako bahenní sopka a nakonec vybuchla. „Ty seš ješitnej… ješitnej kohout!“ zakřičela zpátky.

„Cos to řekla?!“ Josef se rozpřáhl a jeho dlaň přistála na její tváři. Vyjekla a rychle se za ni chytla, měla na krajíčku, málem se rozplakala, ale potom stáhla ruku, potom ji stiskla v pěst, za zády, a potom se jenom chladně podívala manželovi do očí, překonala všechno, co jí v tom bránilo, a pověděla mu:

„Ty seš takovej kretén.“

To se Josef znovu napřahoval, aby ji praštil podruhé, ale v tom Miriam spěšně a urychleně stáhla paruku z hlavy, na to Josef nebyl zvyklý, hadi zasyčeli, zmateně si zvykali na světlo a nově nabytou svobodu, ale trvalo to jen chvilku, než se všichni otočili na Josefa, podívali se na něj a Josef vzhlédl k nim, podíval se na ně, podíval se do jejich malinkých očiček a potom —

Josef zkameněl.

Který z nich to byl? Jozue? Nebo Rút? Samuel? Ezdráš? Nehemjáš? Ester? Job? Izajáš? Jeremjáš? Ezechiel? Daniel? Ozeáš? Joel? Amos? Abdiáš? Jonáš? Micheáš? Nahum? Abakuk? Sofonijáš? Ageus? Zachariáš? Nebo docela maličký knihovník Malachiáš? Tak který měl dost odvahy, aby se podíval protivníku zpříma do očí?

Josef Ehrenberger, místní řezník, muž vysoký, muž při těle, muž silný, muž lakomý a plešatý a poněkud obhroublý. Josef Ehrenberger se ve svém napřažení, ve své snaze uhodit svou manželku, proměnil v kámen. Jeho ruce jako by byly větvemi mohutného rozeklaného stromu a hadi na něj syčeli svými rozeklanými jazýčky. Miriam stála opodál, rozplakala se a upustila paruku, paruka dopadla neslyšně na zem, Miriam se rozeběhla, běžela do kuchyně, běžela k mrazáku, aby na bolavou, červenou tvář přiložila něco chladného, vzlykala a pomalu se vracela do obýváku.

„Ty tvrdohlavý kamene,“ oslovila ho, „ty zkamenělý dube. Co sis to udělal?“

Obcházela ho.

„Netvař se tak.“

Z předsíně přitáhla vánoční stromeček a postavila ho vedle manžela. Z komory přinesla světýlka a řetězy a baňky a slaměné ozdobičky a hvězdu a tím vším oba namašlila, oba je ozdobila, jako siamská dvojčata, jako siamské stromy. Zítra je Štědrý den.


Komentáře

comments powered by Disqus