Literezka

Komentuju: Člověče, nezlob se

Povídku Člověče, nezlob se jsem začala psát koncem září 2016 a dokončila jsem ji o téměř tři měsíce později. Čítá dvanáct normostran a s jednoduchým řádkováním zabírá sedm a půl stránek. Provází nás jí dva hlavní hrdinové – Štěpánka a Ludvík – a oba dva jsou mrtví, potkávají se v nebi a každý si tam „žije“ svým vlastním životem. Povídku vnímám jako jednu z nejvíce mírumilovných, které jsem kdy napsala, přesto to v ní ne každý vidí a mnozí jsou z ní zmatení, zaskočení a šokovaní. Jelikož se pohybujeme v nebi, není žádným překvapením, že ke komentáři a vysvětlení použiji pár citací z Bible a to z českého ekumenického překladu.

Upozornění: Následující text vám vysvětlí, co tím ten autor chtěl říct, a prozradí vám zápletku. Pokud nechcete být ochuzeni o čtení a napnutí, co bude následovat a jak to asi skončí, nečtěte dál, dokud si nepřečtete samotnou povídku ZDE.


Povídka Člověče, nezlob se se zdá být některým lehce kontroverzní. Lidé se mě ptají, jestli to mám domyšlené, protože jim nedává smysl. To je ostatně důvod, proč jsem se rozhodla poskytnout svůj komentář a vyložit alespoň základní věci a odpovědět alespoň na nejčastější otázku. Jak to tedy je?

Výchozím pro tuto povídku je verš z Janova evangelia: Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Říká, že jedinou cestou, jak se dostat do nebe, je uvěřit v Ježíše Krista, Syna Božího, jako ve svého Spasitele. Podobná slova čteme o pár kapitol dřív: Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo v něho nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (Jan 3,14–18) To můžeme doplnit o pár veršů z 1. listu Janova, které nejsou pro pochopení celé povídky k zahození: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očisťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. (1 Jan 1,8–10)

Jako první větu povídky čteme: Ležela na obláčku — malá, znásilněná holčička. Tou holčičkou je sedmiletá Štěpánka, která je už v nebi pečená vařená. Hraje s ostatními mrtvými Člověče, nezlob se, jehož hrací deska je v nebi nekonečně velká. Je ale veselá a stále se baví; informace, že ji někdo znásilnil, se tu zdá být jakoby navíc a zdá se, že slouží jen jako attention seeker. Když je zrovna na tahu Eliška, Štěpánka si všimne nového pána v nebi, kterým je Ludvík, muž středního věku. Od tohoto okamžiku chvíli sledujeme společné počínání obou hrdinů a jen o pár odstavců dál naše zraky doprovázejí místo Štěpánky Ludvíka. Na úplném konci se odehrává rozhovor mezi Štěpánkou a Ježíšem.

„To je Ludvík,“ promluvila konečně Štěpánka.

„Znám Ludvíka,“ odpověděl Ježíš.

„Ten, jak mě zabil, víš, ne?“

Čtenář možná něco tušil, ale teď dostává pěstí mezi oči. Sedm stran četl o nesmělém Ludvíkovi, se kterým se Štěpánka touží přátelit, a najednou během jedné věty zjišťuje, že Ludvík je ten, který Štěpánku znásilnil a zabil; ani jedno slovo, ani jeden znak navíc. A tehdy se někteří ptají: „Jak se může takový člověk dostat do nebe?“

Ludvík ví moc dobře, kdo je Štěpánka, a Štěpánka ví moc dobře, kdo je Ludvík, když se v nebi poprvé setkávají, ale nikdo neřekne ani slovo, začínají od začátku. Ludvík se ale obává, že mu Štěpánka neodpustila. Když si s ní hraje s panenkou Lojzičkou, je celý na trní, bojí se, že mu to Štěpánka bude vyčítat.

„Myslím, že by se vás Lojzička ráda na něco zeptala.“

Ludvík se polekal a zarazil. Polkl na prázdno. Vzhlédl nahoru k andělu zoufaje, anděl pokrčil rameny a zašeptal: „Co sis sám nadrobil, to si taky sníš.“

Štěpánka mu sice nic nevyčítala, naopak se snažila se ho ujmout, aby nebyl sám, ale všechno si vyčítal Ludvík sobě. Cítil, že tam nepatří, že jsou tam lidé, kteří si to zaslouží, a myslel si, že on si nezaslouží mít život věčný. Byl zoufalý a naštvaný. Nedokázal být s lidmi a nedokázal s nimi mluvit, cítil se být méněcenným.

I s talířem se vzdálil od všech stolů. Měl plný zuby těch lidí, co se na něho dívali a neřekli ani slovo, ale nechali ho v tom! Zpropadený nebe! Tiskl zuby k sobě. Co on vůbec bude dělat v tomdle nebi! Posadil se opodál a talíř položil vedle sebe. Oblak byl vlhký a mokřil jeho oděv. Byla mu zima. Nebe! Nebe! Pěkný nebe.

Až dalšího rána, kdy se probudil brzy a nikde nikdo nebyl a on se procházel sám, konečně si užíval, jak se mu nohy boří do oblaků jako do čerstvě napadeného sněhu. Nikde nikdo nebyl. Ani živáčka. Žádné děti nekřepčily kolem. Byl tu jen on a nebe. Konečně se cítil spokojeně. Konečně se mu tu začínalo líbit. Usmíval se a díval se okolo sebe.

Z jeho chování je patrné, že lituje toho, co udělal. Lituje svých hříchů. Vždyť potom se rozplakal. A plakal a plakal a plakal. Mrtvý muž středního věku. Během povídky i Bůh Otec i Ježíš řeknou, že Ludvíka znají. Ludvík Štěpánce přizná, že zná Boha. Že tedy věří v Boha. To jsou důvody, proč někdo takový může být v nebi.

Kromě toho jsou v povídce Člověče, nezlob se další alespoň tři témata, kterých si čtenář (a zvláště nevěřící čtenář) všimne mnohem snáz. Jsou to témata odpuštění a milování bližního svého nebo obecně láska.

Název povídky odkazuje v prvé řadě k velké deskové hře, kterou v nebi nehraje zrovna málo lidí. Je to místo, kde se Štěpánka a Ludvík setkají, je to místo, kde ráno sedí pár lidí, kteří přijmou Ludvíka mezi sebe. Řekne-li však někdo druhému: „Člověče, nezlob se,“ svým způsobem ho žádá o odpuštění.

Štěpánka nejenom že svému vrahu odpustila, ona ho i miluje svým dětským srdcem. A to je dalším pilířem povídky. V Lukášově, Matoušově a Markově evangeliu můžeme číst o dvou nejdůležitějších přikázáních: Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ (Lk 10,25–28; jinde: Mt 22,34–40; Mk 12,28–31) V Lukášově verzi přitom přímo čteme, že milovat Boha a milovat bližního svého je to, co máme činit, abychom měli podíl na věčném životě, zatímco v ostatních se pouze Ježíše dotazují na to, které přikázání je největší, proto jsem zvolila právě tento úryvek.

A konečně láska.

Když Ludvík snídal, zalil ho pocit klidu, pokoje, sounáležitosti, blaženosti, štěstí a radosti. Neboť láska prochází žaludkem. Protože Bůh je láska (1 Jan 4,7), dočítáme se stejnou větu i tehdy, kdy Ludvík ke konci vidí v hloučku dětí sedět Ježíše. A tento pocit ho zalívá, aniž by věděl, že ten muž je skutečně Ježíš. Nalézá v něm přítele, aniž by mu jen viděl do tváře.

Na závěr ještě jedna věc. Kromě Štěpánky a Ludvíka (a pochopitelně Boha a Ježíše) je v příběhu důležitý také Ludvíkův anděl strážný, který je s ním od začátku. Stará se o něho, vysvětluje mu co a jak, dovádí ho do jídelny, ukládá ho v noci do postele. Tento anděl je obecně mou oblíbenou postavou naskrz všemi mými povídkami. V jednu chvíli jakoby v tom Ludvíka nechával, jakoby mu nechával vyžrat si, kým byl na zemi. V další chvíli je jeho kamarád a vtipkuje, vyjadřuje se expresivně a působí vesměs mile a sympaticky. Jenže z této zábavné roviny se během lusknutí prstu dokáže proměnit ve vážnou osobu, která Ludvíkovi vykládá až hluboké věci: „Proč v té hře nejsou žádné domečky? Pořád se jenom chodí dokola a dokola. Jaký to má smysl, když nikdo nemůže vyhrát?“ „Tady jsou si všichni rovni,“ odpověděl anděl.


Komentáře

comments powered by Disqus