Literezka

Jak broky

Můj táta byl podnikatel. Myslím, že když podnikal nějakou cestu do Afriky za lvy, nebo když podnikal cestu do Koloráda hledat zlato, anebo když jel do Amazonie lovit ryby jako Jakub Vágner, tak se mu něco stalo, a proto ho nemám. Občas si beru večer na klín velké atlasy světa a hledám, jestli ho nenajdu. Občas se máma na ty mapy dívá se mnou, ale většinou říká: „Odmítám se s tebou o tom bavit.“ Takže odmítá a nebaví se. Jindy, když má lepší náladu, tak se s ní snažím mluvit o tom podnikání, protože bych taky ráda byla podnikatel.

Jednou, chvíli před Večerníčkem, jsem mámě řekla, že byl táta určitě hrdina a že byl statečnej. Jenže ona si to asi nemyslí, protože mi dala facku, a potom se rozbrečela a křičela, že jestli je někdo z mých rodičů hrdina, tak je to ona. Nevím proč, možná byla taky v Africe, ale možná taky ne.

Vlastně moc nechápu, co to ten hrdina je. Máma mi to úplně zmátla. Vypadá to, že hrdina je někdo, kdo něco přežil. Protože táta tu výpravu asi nepřežil. Nebo se ztratil, protože jsem ho nikdy neviděla. Také jsem si to zapsala do svého lexikonu: „Hrdina: člověk, kterej přežije“.

Myslím, že by bylo fajn být hrdina. Protože být podnikatel a u toho nebýt hrdina, tak to je k ničemu. Když tu cestu někdo nepřežije, tak to ostatním ani není k užitku, protože nic nemůžou vyprávět. A vyprávění je fakt dobrý, děda mi často vypráví, ale ne vždycky to chápu, protože minulej týden mi říkal, že nám tu dlouho vládli komanči a já nevěděla, co to je, tak jsem si to vyhledala v tom mým lexikonu a zjistila jsem, že to byli indiáni. A já nevím, co tady dělali. Ale trochu smysl to dává, protože Karel May, to je ten pán, co napsal Vinnetoua, tak ten prý byl z Německa a máma říkala, že Německo je hned vedle Česka a že tam pojedeme na prázdniny. Fakt se na to těším, protože my nikam nejezdíme. Spolužáci často jezdí někam na víkendy a tak, ale my jezdíme jenom k babičce za Brno. A v tom Německu bych mohla zažít nějaký to dobrodružství s indiánama a mohla bych jim říct, že můj děda je zná, ale že je nemá rád, no a pak bych se vrátila do 1.D k pančelce Urbanové a měla bych konečně co povídat. Protože my si vždycky v pondělí povídáme, co jsme dělali o víkendu, jenže já vždycky jenom mlčím. Jednou mě pančelka Urbanová vyvolala a já jsem si teda stoupla před třídu, tak se to dělá, a začala jsem:

„O víkendu jsme byli u babičky a dědy a děda se sekl sekerou do nohy, tak nemohl sekat dřevo, tak jsem mu chtěla pomoct, ale máma mi to nedovolila, takže tam byla zima.“

Celá třída se mi smála, kromě Martinky, která taky nikdy nic nedělá a tak mi pak říkala, že to muselo být fakt dobrodružství, že to muselo být jako v iglú. A já nevěděla, co je to iglú, tak jsem si to doma našla v lexikonu a tam píšou, že iglú je dům nějakých speciálních lidí. A on je prý z ledu a to bych fakt nechtěla, protože to znamená, že všichni se zranili a to musí být hodně špatný. Já jsem se zranila jen jednou, když jsem se jako malá učila jezdit na kole a nevytočila jsem zatáčku a narazila jsem do stromu, ale vůbec to nebolelo, jen jsem měla odřený koleno, jak jsem potom spadla. Ale co bylo horší, babička mi to potom polila takovou divně zbarvenou vodičkou a to štípalo jako prase. To říkají kluci u nás ve třídě. Ale nevím, jak prase štípe, ale jakože prý fakt hodně. A já jim věřím. Jo a po té divné vodičce mi tam dala další vodičku, ale tentokrát byla modrozelená a ztvrdla a ve školce jsem se všem chlubila, že mám barevný koleno.

Když jsem dneska přišla domů ze školy, tak byl teda hukot. To zase říkají v televizi v nějakých filmech, na který se já nesmím dívat, ale když jsme byly u tety, tak se na to bratranec díval, on je totiž už velkej a může, tak jsem se dívala s ním. No byl to fakt hukot! Ale doma to nebyl hukot hned, to až potom, co se mě máma zeptala, co bylo ve škole. A já jsem jí to normálně řekla, že jo.

„Co bylo ve škole?“ zeptala se.

„Nic moc,“ odpověděla jsem. Já jsem jí to totiž řekla až po nějaké době.

„Nic moc? Co to znamená?“ To se takto máma ptá vždycky, klidně půl hodiny. Pak jí to stejně musím říct, tak jsem se naučila jí to říkat rychle, abych neztrácela čas. Jednou jsem to takto řekla a máma se divila, co tak můžu mít na práci. A že toho je, to mi věřte!

„Učili jsme se sečítat do sta.“

„A jde ti to?“

„Myslím, že jo.“

A pak bylo ticho a nikdo nic neříkal. Já čekala, co bude dělat máma, a ona asi, co budu dělat já. Potom jí zazvonil telefon, tak ho šla zvednout. Ona ho zvedá docela rychle, ale to je škoda, protože tam má fakt pěknou písničku. Celou jsem ji slyšela jen jednou v rádiu a ten zpěvák tam říká prdel, tak možná proto to nechce nechat hrát. Já nevěděla, co to je, ale zeptala jsem se kluků, protože ti ví všechno, a oni říkali, že je to zadek. Tak jsem si to tak zapsala do lexikonu: „Prdel: zadek“, ale ještě jsem to neřekla. Ale nevím, co je na zadku špatnýho. Každej má zadek. Nebo ten zpěvák zadek nemá a mámě to je líto!

Máma mluvila asi pět minut a já jen seděla v kuchyni u stolu a jedla jsem nakrájený jabka, ale měly jsme jenom červený a já mám raději ty zelený, protože do nich se nedává tolik mouky. Teda babička má na zahradě jabloně, který mají červený jabka taky bez mouky, ale ty v obchodě neprodávají. Ale to nevadí. Vitaminy jsou ve všech a máma vždycky říká, že vitaminy jsou podstatný, protože nevím, ale jsou podstatný. Ona to protože neříká, víte.

„A co jste dělali v jiných předmětech?“

„Pančelka Urbanová se nás ptala, co dělají naši rodiče.“

„A cos řekla?“

„No to, co dělají mí rodiče.“ A zase bylo ticho a máma se na mě pořád tak dívala a tak jsem jí to řekla, aby se na mě třeba nezlobila, nebo aby se neptala u pančelky. Ale nikdy tam nebyla, že by si mámu zavolala. To jenom Patrikova máma tam už byla, protože prý má problémy se čtením a Patrik se vytahuje a já nevím proč, protože čtení je přece fajn.

„Že ty pracuješ v bance jako ekolog a táta že byl podnikatel.“ To nebylo ale všechno, co jsem ve třídě řekla. Já jsem se hodně vytahovala, protože nikdo jinej nemá tátu, co by podnikal dobrodružný výpravy a trochu jsem si i vymýšlela, protože mi máma nikdy nic z těch výprav nepovídala a táta taky neposílal dopisy, protože ho sežral ten lev, tak jsem si to prostě musela vymyslet a takový lži se lhát můžou. Vždyť Pipi Dlouhá punčocha taky neříkala vždycky pravdu, a jak se měla.

Pančelka se mě ptala, v čem táta podniká. Teda řekla podnikal, protože jí asi máma řekla, že už tátu nemáme. Tak jsem jí vysvětlila, že asi pěšky, protože to mi taky nikdy nikdo neříkal, jako jestli autem, nebo letadlem, nebo tak něco. Babička mi občas vypráví o tátovi, protože ona ho znala. A to je podle mě nespravedlivý, že ona ho znala a já ne. Ale tak ona mi o něm vypráví. A jednou říkala, že byl bohatej a proto frnk. A já to řekla mámě a ptala jsem se jí, proč že to vlastně frnk. A ona říkala, že frnk, protože to byl srab. Do lexikonu jsem si potom napsala, že slovo frnk znamená asi umřít a srab je hrdina, kterej umře. A tak jsem to takto povyprávěla pančelce a ona se na mě tak ustaraně dívala, ale všichni spolužáci se na to dívali s otevřenou pusou a myslím, že i záviděli, protože jejich tátové nedělají tak super práci jako ten můj.

Jenže já jsem řekla, že máme doma lví dráp. A to je problém. Protože my doma lví dráp nemáme. Ani jinej dráp. My máme vlastně úplně normální, nudnou domácnost. Ale to nikdo neví a všichni mi věří a Ruda se mě zeptal, jestli bych mu nemohla ten dráp přinést ukázat a já řekla, že teda jo, že když to musí bejt.

„To je jak z Vinnetoua, víš,“ řekl.

„Není, tam lvi nejsou.“

„A kde to vlastně je, to tam?“

„No, děda říkal, že komanči nám tady vládli. A komanči, to jsou nějací indiáni. Takže si myslím, že to je tady to tam.“

„Nojo, tady lvi vážně nejsou.“

A na to se připojil Patrik a řekl: „Ty jo, Vladěnko, ty seš fakt chytrá.“ Já myslím, že jsem se začala červenat, ale nevím, protože tam zrcadlo nebylo a já nemám tykadla s očima, ale oči v ďůlku, což je dost divný, protože takto toho můžu vidět míň. Ale oni mají všichni oči v ďůlku, tak to aspoň není tak nespravedlivý. Ale Martinka říkala, že oni mají doma šneky a že ty mají tykadla. No a Terezka se zeptala, jestli je taky jí, že když byla s rodiči na prázdninách, tak že tam šneky jedla.

„A ty jako jíš toho svýho vypelichanýho psa?“ utrhla se na ni Martinka, protože to je fakt, domácí mazlíčci se nejí.

„Abys věděla, Tibor není vypelichanej.“ Terezka má totiž doma krátkosrstou čivavu a ona těch chlupů vážně moc nemá. Jenže to by tak nevadilo, kdyby Terezka nezačala brečet a neotočila se na ni pančelka Urbanová a nezačala nám nadávat, že jsme na ni zlí. Ale my nejsme, to ona na nás byla protivná.

„Jsem ekonom, Vladěnko, ne ekolog,“ řekla důrazně máma, „říkám ti to pořád.“

„Podle mě je to stejný,“ oponovala jsem.

„Ekonom pracuje s penězi, ekolog zachraňuje zvířata a chrání planetu.“

A pak bylo zase ticho. Mně v hlavě běhala spousta myšlenek, máma si míchala kafé, které si během těch všech tich stihla uvařit, a jen se tak dívala kamsi na mě nebo za mě, ale mně to bylo jedno, protože pak mě to napadlo.

„Mamí? Takže táta byl ekolog?“

„Proč by měl být ekolog?“

„Přece podnikal výpravy a určitě tam nějaký zvířata zachránil. Ale on frnk, takže je srab. Ale ty jsi hrdina, protože ty jsi neumřela a vrátila ses z té výpravy. Ale myslím si, že i táta by mohl být hrdina.“

„Nepodnikal výpravy.“

„Byl podnikatel.“

„Proč pořád k němu tak vzhlížíš? Narodila ses a on odešel. Já jsem tu s tebou zůstala, vychovávám tě, starám se o tebe, ale ty ne, veškerý obdiv získává tatínek a tatínek sem a tatínek tam. Ani jedenkrát ti nenapsal a neozval se!“ Říkala to s takovým přesvědčením a přitom tak klidně. Asi jako když kluci ve škole vyrušují a pančelkám už z toho jde hlava kolem.

„On frnk.“

„Ano, on frnk!“

„Ale on nefrnk dobrovolně, viď, že ne, mami? Já myslím, že tomu lvovi do tlamy neskočil jen tak sám, že ho ten lev chytil a potom zabil. A proto nepíše, mami. To dá rozum, když frnk.“

A zase bylo ticho. Ale takové husté ticho. Jako když procházím s dědou v lese mezi stromy a hledám houby. Stejný ticho. Ale děda si mumlá sám pro sebe názvy stromů a kvítek a hub. Ale máma ne, ta neříká, jak se to kafé jmenuje. Nebo já, to taky neříká.

„Mamí? Potřebuju lví dráp.“

„K čemu?“

„Do školy.“

„Vám dali za úkol sehnat lví dráp?“

„Já jsem všem řekla, že máme jeden z tátovy výpravy.“

„Lhát se nemá, Vladěnko.“ Máma se zamračila. A já nemám ráda, když se máma mračí. Vypadá potom jako ten lev. Bojím se, že na mě skočí a taky mě sežere. „A ještě jednou ti opakuji, že táta dělal výpravy leda tak za milenkama.“ Právě v tom okamžiku začal ten hukot, protože máma vážně hučela jako parní mašina. Skoro jí lítala pára z uší i z nosu.

„Kdo je milenka?“

„Milenka je milenka.“

„Aha. Je to nějaká krvelačná šelma, mami?“

„Dalo by se říct, že je to šelma, která se vyžívá v rozvratu rodin.“

„A kdy táta umřel?“

„Táta neumřel, táta odešel.“

„Vždyť frnk!“

„Frnk znamená, že odešel.“

A tak jsem si zase vytáhla lexikon, slovo frnk zaškrtala červenou fixou a přemýšlela, proč že to vlastně frnk a jestli frnk za lvama nebo za milenkama. Myslím, že milenky jsou dost vzácný zvířata, protože v lexikonu o nich nic nepsali. A ani v encyklopedii zvířat nejsou. Asi se zeptám v přírodovědě, tam to budou vědět. Zeptala bych se mámy, ale domnívám se, že ty zvířata nemá zrovna ráda, protože pak zase brečela, nebo aspoň slzela, tak jsem ji nechtěla víc naštvat.

Jednou, když jsme se zase bavili o rodičích a babičkách a dědách, tak se Šimon naklonil a zaklepal na rameno a tak jsem se otočila a poslouchala, co říká. Říkal:

„A proč nemáš tátu?“

„Táta frnk,“ odpověděla jsem, „on odešel za milenkama. Milenky jsou zvířata. Zlý! Ale táta je statečnej, tak se s nima vypořádá.“

„Aha.“ Zase si sedl do lavice pořádně, pančelka se na něj škaredě dívala. „Všichni ostatní tátu maj. Aspoň cizího.“

„Ale cizí táta je k ničemu,“ řekla jsem.

„Není. Já mám taky cizího, abys věděla.“ Možná byl jeho táta taky podnikatel a možná byl jeho a můj táta dohromady podnikatelé a to by bylo fakt hustý, protože to by se znali a třeba oba dva žijou a někde číhají na milenky. Máma jednou říkala, že leda tak na Lidický. A Lidická je ulice. Ale to není v Africe a nejsou tam zvířata, tak si myslím, že se spletla, nebo tomu prostě nerozumí.

Jenže já pak furt přemýšlela, jak mi Šimon řekl, že všichni mají tátu, aspoň toho cizího. Protože já nemám ani cizího tátu. A to je nespravedlivý, ne? Já jsem se pak zeptala mámy, proč nemám cizího tátu a ona říkala, vlastně nevím, co říkala, asi si jen prohrábla vlasy rukou a zaleskly se jí oči. To oni dělají často. Ty oči. Moje ne, moje se tolik nelesknou. Oni jsou totiž transparentní. Nebo to znamená něco jinýho, já jsem si to totiž zapomněla zapsat do lexikonu, tak jsem teď úplně ztracená.

Ještě ten večer jsme šly s mámou do Alberta, protože nám došly rohlíky. A u pokladen byla dlouhá fronta a mě to nikdy nebaví, tak jsem stála u té tabule u vchodu a četla ty papírky, co tam lidi lepí. Byl tam velký nápis inzerát a někdo sháněl kolo, někdo auto, někdo prodával starý oblečení a máma mi potom říkala, že jsou inzeráty i na internetu a že se tam hledají i lidi. To mi přijde divný, prodávat a kupovat lidi. I když na míru. Ale mně něco napadlo, tak jsem o tom zase přemýšlela, u toho si četla nový slova, ale pořád přemýšlela. O tom Šimonovi, o těch milenkách, o těch lvech, o mámě a mně, tak jako o všem, ale hlavně o cizím tátovi. Můj táta je pryč už skoro sedm let! Já budu mít za tři týdny a čtyři dny narozeniny. Sedmý. No a on se furt nevrátil. Ani Ježíšek mi ho nedonesl zabalenýho v růžovým papíře s růžičkama, tak jako přinesl novýho plyšáka. Tak jsem si řekla, že na kousek papírku napíšu inzerát a najdu si tátu, abych nebyla jediná, kdo tátu nemá, ale musí mít dobrou práci, protože kdyby byl ředitel, tak by to byla nuda. Popelář by byl lepší.

Máma mi potom večer zhasla. Ale i tak bylo furt světlo, nebo aspoň ne úplně tma. Ale světlo taky ne moc, protože jsem si musela rožnout baterku, jinak by to nešlo. Tak jsem ji rožla. Sedla jsem si tajně ke stolu a vzala kousek papíru a pak ten kousek pořádně otrhala, aby byl pěknej. Takže pak jsem si vzala barevný pastelky a začala tam psát:

INZERÁT:

Hledám tátu se zajímavou prací. Je mi skoro sedum, sejdeme se v pátek v pět na pískovišti, dáme si kafé.

Další den, když jsem šla ze školy – já občas chodím sama, protože máma nemůže, a všichni mi závidí, protože oni nesmí –, tak jsem se stavila v tom Albertovi a poprosila nějakého starého pána, aby tam tu cedulku dal, protože já jsem tam nedošáhla. On si to asi i přečetl, pak se na mě tak podíval a zeptal se: „Je tvá mamka pěkná?“ A já jen pokrčila rameny, protože jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, jako jestli je pěkná. Pěkně jsem ale poděkovala a odešla pryč domů.

No další dva dny jsem byla nervózní jak broky! To se taky říká v televizi v těch filmech, na který se nesmím dívat. To jak broky. Ale zase jsme byly minulej týden u tety a já se zase přidala k bratrancovi. Tak jsme se dívali spolu a broky je docela pěkný slovo.

No další dva dny jsem byla nervózní jak broky! Třeba v pátek ráno jsem si oblíkla punčocháče naopak a zjistila jsem to až ve škole, tak jsem celej den měla dva zadky. Ale lepší než mít v prdeli čtyři roky. Ale nikdo si toho přes tu sukni nevšiml, a to je škoda. Protože kdyby jo, mohla bych se zase vytahovat a třeba bych nemusela donést ten dráp, protože už mě napadá jen vykrást muzeum a krást se nemá, ale kdyby to jinak nešlo, tak tajně zajdu do Anthroposu a něco seberu. Potom se mě v matematice pančelka Urbanová ptala, kolik je 4 a 17, ale já nevěděla, tak jsem řekla, že 21, ale ona nic neříkala a ptala se dál, tak nevím, jestli to bylo správně. Já to řekla, protože je dneska jednaadvacátýho, je to napsaný na tabuli.

Máma mě zase nemohla vyzvednout, protože prý měla klienty. Klient je člověk, kterýmu máma radí, mám to tak v lexikonu. A lexikon se neplete. Jen mu to tam chybělo, tak jsem to tam taky dopsala. Takže já jsem hned od školy běžela domů, abych si konečně převlíkla ty punčocháče. Vzala jsem si ještě čelenku do vlasů, protože to je nóóóbl, a ve skříni jsem našla kyblík, lopatku a bábovky, který už máma schovala, jakože už je zima, ale podle mě zima není a navíc to potřebuju. Potom jsem si vzala klíč, mám jenom jeden, a šla jsem na to pískoviště. Vůbec nevím, kolik bylo hodin, ale musela jsem to všechno připravit, tak jsem přesypávala písek a pak ho dávala do bábovek a pak zase míchala klacíkem, no až jsem to uvařila. Jenže ty hodiny, ty mi chyběly.

„Prosím, kolik je hodin?“ zeptala jsem se nějaké paní, co vozila kočárek. Podívala se na mě z té výšky dolů, vyhrnula si rukáv a řekla:

„Za pět pět.“ To znamená, že za pět minut bude pět hodin, víte. Ono se to takto zkracuje, aby to nebylo tak dlouhý, ale než to člověk pochopí, může to trvat.

„Děkujů,“ odpověděla jsem jí a rychle jsem běžela k tomu uvařenýmu kafé, aby ho nikdo neukrad a nevypil. Protože jinak bych neměla cizího tátu čím pohostit a to by bylo špatný. To by si o mně mohl myslet, třeba že nejsem vychovaná a to by mě pak nechtěl. Ale dlouho jsem ho vařila, to je fakt, protože končíme ve dvanáct.

Netrpělivě jsem pak seděla na kraji pískoviště a rozhlížela se všude okolo. Jenže žádný pán nikde nešel a to se mi vůbec nelíbilo, protože on tady měl být! Třeba má jenom zpoždění. Pak ale utíkala doba a on furt nikde, tak jsem šla s tím kafém a obcházela pány, kteří seděli tak okolo a postávali a tak, ale nikdo nic neříkal, nikdo ten inzerát neviděl. A já už málem začínala plakat, protože jsem byla úplně sama, ani mámu jsem tam neměla a vůbec nic, prostě sama.

„Prosím vás, nejste tu na inzerát?“ zeptala jsem se úplně sklesle nějakýho pána a říkala jsem si, že tento už bude poslední, že asi zůstanu bez táty. Protože už mám hlad, tak chci jít domů a dát si polívku.

„Táta se zajímavým povoláním, těší mě,“ řekl a zasalutoval. On je voják?

„Vy jste voják?“

„Námořník, děvenko.“ Zasmál se.

„A kde plujete?“

„Vlastně nikde.“ Pokrčil rameny. „Jsem kuchař, pokud ti to nevadí.“

„Nevadí.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Dáte si kafé?“ Natahovala jsem k němu ruku s oranžovou bábovičkou a on si ji vzal a pil a já pila taky kafé, poprvé v životě! Seděli jsme na tom pískovišti. Jo a jak jsem držela ten hrníček s kafém, měla jsem zvednutý malíček. To bylo taky v nějakým filmu, na kterej se díval bratranec.

Nakonec se ale přece jen ukázalo, že toto nebude ten pravý tatínek. Byl hodný a legrační a vařil se mnou z písku, ale něco tam pořád nesedělo. Nějak to nebyl opravdický táta, byl takovej spíš jako starší brácha. Když jsem potom přišla domů, raději jsem o tom mámě neříkala, ona by dokázala hrozně vyšilovat. A třeba by zase plakala a to já nechci. Tak jsem potom večer ulehla do postele a zase přemýšlela a nevěděla jsem, ale věřila jsem, že na to přijdu, ale život je ještě dlouhej, tak jednoho dne… Než ten den ale přijde, tak zítra půjdu s bráchou na další kafé.


Komentáře

comments powered by Disqus