Literezka

Evangelium podle Matouše

Na kraji vesnice je rybník. Ne nějak velký, spíš docela malý. Odtéká z něj malý potůček lemovaný mladými vrbami. Teče přes louku a pak podél lesa, za ním se stáčí doleva, dolů, pak přes mýtinu se spoustou pařezů, až dotéká do velkého, užitkového rybníka, který není nijak moc vzdálený od toho prvního, přesto ale leží v jiném kraji. Ten první rybník, ten malý, ještě na přelomu tisíciletí pravidelně každou zimu zamrzal a na jaře zase rozmrzal a po jeho březích vždy bylo spoustu žabích vajíček uskupených v řetízcích skoro jako korále a později se z nich vylíhli pulci a těm postupně narostly nožičky a upadl ocásek, až z nich byly plnohodnotné žáby s vlastní jedinečnou identitou. Rybník se vyprázdní, ukuňkaní obyvatelé se odstěhují. Je ticho a klid. Občas vykoukne nějaká ryba nad hladinu, vodu měří vodoměrky a bruslařky po ní bruslí a v létě kolem poletují vážky.

Byl začátek dubna. Ještě trochu chladno. Šimon si uvařil čaj do termosky, vzal deku z komory, oblékl si zimní bundu a vydal se na útěk z domu. Rodiče zpochybňovali jeho nadšení, nerozuměli jeho dychtění, klepali si na čelo a zoufali si. Vždyť už ten kluk má sedmnáct let, propánajána, to mu v hlavě přeskočilo? Kde rozum nechal? Kde mozek pozbyl?

Bylo odpoledne, spíš podvečer, rodiče seděli u televize a bratr nebyl doma. Šimon vzal klíče z háčku, zavolal na celý dům: „Tak ahoj! Já jdu!“ a zabouchl za sebou. Rodiče za ním taky volali – ahoj, ahoj –, než si uvědomili, že jejich syn nepřišel, nýbrž odešel, a oni vůbec netušili, kam asi takhle navečer jde.

Asi sto metrů k malému rybníku. Tam si roztáhl deku – zem byla po zimě ještě pěkně studená – a posadil se. Na břehu rybníka, koukal na hladinu a byl potichu. Už se stmívalo. Bylo šero. Jen tak mimochodem se otáčel kolem sebe, jestli nenajde oblázek, kterým by mohl hodit žabku. Nikde neviděl žádné kamínky. Vzdal hledání. Opakovaně se díval na hodinky, nechtěl tu ztvrdnout příliš dlouho, nechtěl tu strávit noc. Proto se odhodlal, zhluboka se nadechl a vydechl. Přistoupil blíž ke břehu. Rozvázal si tkaničky. Sundal boty a vysvlékl ponožky. Rifle vyhrnul do půlky lýtek. Potom opatrně natáhnul pravou nohu k hladině, palcem se jí zlehka dotkl a hned ucukl, když zjistil, jak je voda studená. Mráz mu přeběhl po zádech, na rukách měl husí kůži. Zase si tedy oblékl ponožky, nazul boty, zavázal tkaničky. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina.“

Vrátil se domů.

Vyhnul se otázkám, zalehl do postele, usnul.

Ráno vstal, dal vařit vodu na čaj, nachystal chleba s máslem a šunkou, vzal deku z komory a k tomu i spacák. V kuchyni se snažil vše vměstnat do batohu, spacák zamýšlel vzít do ruky. Na stole spočívala osamocená Bible. Rychlovarná konvice mezitím dohučela.

„Šimone?“ ozvalo se rozespale ve dveřích. „Co tady blbneš takhle brzo?“

Aniž by se Šimon otočil, odpověděl: „Neblbnu.“

„Ale jo, blbneš.“ Byl to jeho bratr, starší bratr, Ondřej. Posadil se ke stolu a díval se na Šimona. „Vždyť je víkend a teprve čtvrt na osm.“ Zívl.

Zazvonila minutka. Šimon připlul ke kuchyňské lince a vytáhnul čajový pytlík z termosky. Uzavřel ji a přidal do boční kapsy batohu.

„Ty se někam chystáš?“ zeptal se Ondřej.

„K rybníku,“ odpověděl Šimon.

„Proč?“

Šimon neodpověděl. Batoh hodil na záda, spacák chytil pod jednou paží a Bibli vzal do druhé ruky. Vydal se z kuchyně, mířil chodbou do předsíně. Ondřej za ním.

„Tak proč tam jdeš?“

Šimon se sklonil, aby se obul. „To bys nepochopil.“

Bible. Spacák. Zimní bunda. Klíče. Zabouchl za sebou dveře a Ondřej zůstal stát nehnutě, zmateně za nimi.

Vyšel zase k rybníku. Jídlo položil na zem, vedle roztáhl deku, na ni vytáhl spacák a do něho si vlezl. Byla ještě větší zima než včerejšího večera.

Vzápětí z okna domu hned vedle rybníka vykoukla nějaká paní, žena středního věku, měla na sobě akorát župan a pantofle. Podivila se, kdo to sedí u břehu, co dělá bezdomovec tady na malé vesnici? Rozhořčila se nad jeho přítomností, i vyšla ven a hnala se přes zahradu k němu. Ještě více se podivila, když spatřila mladého chlapce. Chvíli se zamýšlela, co učinit dál, potom přistoupila až k němu a začala mu pěkně od plic vykládat, co si myslí, že jistě není dovoleno to, co provádí. Jistě ne!

„Já jsem tě tu včera viděla!“ zakřičela Šimonovi do ucha.

Stála vedle něj, zohýbala se k němu, ale on jen seděl v tureckém sedu a nehnul ani brvou, nevšímal si jí. Život je krásný, mžoural do vycházejícího slunce nad lesem. Žena stále povídala a povídala a něco vykládala a on se v tom ztrácel a neslyšel vlastně jediného jejího slova. Potom, až její monolog dospěl k příliš mnoha decibelům, s klidem a dávkou vyrovnanosti vzhlédl – otočil hlavou doleva, pomalu, žádné sekané pohyby, vše nanejvýš harmonické a plynulé – a když to ona uviděla, na chvíli se zarazila a Šimon pronesl: „Bude to všechno?“ a v duchu si představoval, jak odpovídá: „Ne, dala bych si ještě kávu.“

Naštvaně se otočila na místě, málem upadla na mokré trávě a mokré, kluzké hlíně, a rázným krokem důstojníka odkráčela k brance plotu, mumlala si něco o policii, a když byla na zahradě, pes na ni začal skákat, ale ona ho odbyla pár slovy, on stále pobíhal kolem ní, ale ona jeho dorážení nedbala a vešla do domu.

I osiřelo dítě. Bylo časně a země se odpařovala, slunce se šplhalo výš a výš, ale jemu byla stále zima, tak se choulil do spacáku a gumu u obličeje stáhl co nejvíc. Vypadal jako housenka. Osamělá housenka u rybníka. Jakoby měl za chvíli přijít vodník, rybář a společně nahodit udici. Jenom na ně čekal. Za plotem stál ten pes přímo za jeho zády, nohy roztažené do všech stran, div že se nerozplácl, štěkal hystericky, byl přecitlivělý, hlasitý, cholerický a nezamýšlel přestat.

Šimon si klidně nalil čaj do víčka termosky, ignoruje štěkot, a usrkl, až si spálil jazyk i horní ret. Za rybníkem bylo pole, úzký lán, a za ním hned jehličnatý les, právě do něj se teď díval a číhal na srnky, zajíce nebo divoká prasata. Zrakem vyplouval nahoru na oblohu a potom se zase potápěl k hladině rybníka. Zkoumal pohyby vodoměrek a bruslařek, jak ladně hýbou nožkami, jak je voda krásně udrží, jak povrchové napětí vody geniálně funguje. Učil se od nich. Propočítával v duchu tušené parametry hladiny.

Takto strávil prakticky celé dopoledne a na oběd snědl přichystaný krajíc chleba. Teď se oteplilo, ale pořád měl přes ramena přehozenou bundu, slunil se na slunci a přivíral oči před jeho paprsky. Podíval se na hodinky. Byl si vědom toho, že kolem třetí, čtvrté hodiny se začnou kolem potulovat páry důchodců a maminky s kočárky a taktéž ta hrstka dětí, co ve vesnici žije. Nebo je na ně ještě zima? Vstal a začal se procházet. Vždy po očku sledoval své věci, zdali je někdo nezcizuje, zdali je nezcizuje třeba vítr. Odhadoval, kolik metrů má rybník na délku a kolik metrů na šířku a jestli by ho zvládl přehodit malým kamínkem a kolik kruhů by vytvořil velký kámen hozený tou největší silou, jakou by ve svých svalech našel.

Až se vrátil ke svým věcem, čupnul si znovu k dece. Rozvázal tkaničky. Sundal boty a vysvlékl ponožky. Rifle vyhrnul do půlky lýtek. Země zábla. Došel spěšně až ke kraji rybníka a chvíli jenom hleděl kolmo dolů. Nedokázal odhadnout, jestli je dno tak hluboko, nebo voda tak zakalená a špinavá. Potom opatrně natáhnul pravou nohu k hladině. Palcem se jí zlehka dotkl. Ale hned ucukl, když zjistil, jak je voda studená. Posadil se na zem a zase si oblékl ponožky, nazul boty, zavázal tkaničky. Zabalil se do deky a čekal a čekal.

Do hodiny se opravdu objevili první lidičkové. Nejdřív viděl dolů od silnice scházet mladou maminku s miminkem v kočárku. Tiše se pozdravili. O chvíli později uviděl i Ondřeje. V ruce držel igelitku, kýval jí a víc se díval kamkoli jinam než na Šimona. Vždyť i Šimon se mu vyhýbal pohledem, záměrně se díval raději na rybník.

„Co tady děláš?“ zeptal se Šimona.

„Co ty tady děláš?“ vzhlédl.

„Na.“ Ondřej mu podal igelitku a Šimon do ní nahlédl. Láhev s vodou. Pár jablek. Nějaké oblečení. Jeden kus po druhém vytahoval. Pletené ponožky, čepice, šátek. Mikina.

„Proč zrovna tahle? Vždyť je mi velká jako galaxie,“ namítl Šimon, když přikládal mikinu k tělu.

„Galaxie je ti velká?“ zeptal se.

„Galaxie je mi zatraceně velká.“

Ondřej se Šimonem pobyl pár desítek minut. Mlčky rozjímali. Šimon bratrovu přítomnost vnímal jako nechtěnou. Celou dobu v duchu prosil, ať už se zvedne, rozloučí a odejde. Cítil vděk za věci, co mu přinesl, nebyl proto schopen mu říct, že ho tu nechce.

„Sháněli tě naši.“

Byl posledním člověkem, který se toho dne u rybníka objevil. V podvečer přišla toulavá kočka, která občas chodí i k nim na zahradu. Začala se lísat, chtěla být hlazena. Šimon ji tedy hladil po zádech a drbal za ušima, až mu usnula na klíně. Spala, dokud kolem neprojel hlasitý náklaďák, který ji vyděsil, a ona utekla.

A to už bylo pozdě. Slyšel houkání sovy. Svítil Měsíc i hvězdy, jejich světlo se odráželo od hladiny před ním. Byl zabalený do spacáku, a přesto se třásl zimou. Měl mikinu. Měl bundu. Měl několikery ponožky. Seděl na turka a na nohou měl položenou Bibli. Na hlavě měl čelovku. Svítil jí do otevřené knihy a četl. Mrznul. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ruce schoval do spacáku, byl v něm až po krk. Prokřehlé ruce svíral do pěstí; jen co byly o něco teplejší, upravil si bundu, mikinu, tričko, stáhl je dolů, aby mu nebyla zima na záda. Naskočila mu husí kůže, jak se dotkl holých zad. Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Zavíral oči. Pomalu si lehal a Bible neustále ležela na jeho klíně. Když se překulil na bok, sjela na deku. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali:„Jistě jsi Boží Syn.“

Usnul a ráno se probral s vybitou baterkou na čele. Byl rozlámaný, všechno ho bolelo – zem byla tvrdá, nepohodlná, studená a hrbolatá. Vytáhl ruku ze spacáku a vyhrnul rukáv, podíval se na hodinky. Pět hodin. Už nebyla tak temná tma. Baterku z hlavy strhl, vstal a šel k rybníku. Sklonil se, nabral vodu do dlaní. Nejdřív si omyl ruce, potom si opláchl obličej. Ještě se procházel – pár metrů tam a pár metrů zpátky. Pes zrovna spal. Mokré ruce si utřel do kalhot. Po chvíli se vrátil do spacáku, znovu si lehl, že ještě na chvíli zavře oči, na malilililinkou chviličku…

Znovu se probudil až o dobré dvě hodiny později. Hlady. V břiše mu kručelo, žvýkal na prázdno, měl žízeň. Co mu bratr přinesl, snědl a vypil předchozího dne. Přemýšlel o návštěvě sousedů, té paní v županu, přemýšlel o upečení žabích stehýnek, přemýšlel o ugrilování toho uštěkaného psa, který nedá pokoj ani v noci.

Promnul si oči, z koutků vyhnal ospalky a až potom se posadil a pomalu postavil a rozhlédl po okolí. Teprve tehdy si všiml rybáře na protějším břehu. Co může chytit v tomdlenstom rybníku? Šimon na něj zíral, dokud rybář nezvedl hlavu a nezačal zírat na Šimona. Tak na sebe vzájemně zírali, pak rybář zvedl ruku na pozdrav a Šimon automaticky, ale nesměle zamával zpátky.

Ale kde je vodník?

Vzápětí se od lesa odrazil nečekaný křik, Šimon sebou trhl a otočil se. Přes zahradu si to zase rázovala paní v županu a s turbanem z ručníku na hlavě, křičela: „Zase ten zmetek! Co tady dělá?!“ a za ní se hnal manžílek v nezapnuté košili.

„Ale miláčku, ten rybník není náš, může si u něj vysedávat, kdo chce…“

„Miláčku, miláčku!“ křičela rozčíleně a podrážděně, rozhazovala rukama. „Nemiláčkuj, prosimtě.“

Vrazila do branky, cloumala klikou, pak se tedy uklidnila, mírně kliku stiskla a branku přitáhla k sobě. „Ten rybník sice není náš, ale já se na to individuum musím dívat, když snídám!“ křičela zase za manželem.

Manžel ji pár úskoky dohnal a chytil zezadu kolem ramen. Začala sebou mrskat jako právě ulovený pstruh. „Pusť mě, pusť mě!“ Ale manžel nepouštěl, hladil ji po paži a mluvil na ni jako na vyplašeného koně.

„Co tady zase děláš?“ prskla na Šimona opovržlivě. Pokrčil rameny. „Vy toho kluka znáte?“ křikla na rybáře. Rybář zvedl obočí, trochu našpulil rty a dal před ně ukazováček. Něco řekl, něco zašeptal, ale tak tiše, že ho nikdo neslyšel.

„Vypadni, nebo zavolám policajty!“ obrátila se zase na Šimona. Znovu pokrčil rameny.

„Miláčku, uklidni se, pojď domů,“ naléhal manžel. Žena se ohnala, že jí skoro ručník spadl z hlavy, tak ho rychle přichytila jednou rukou, čímž se na maličký okamžik vytrhla manželovi ze sevření.

„Pusť mě!“ zavřeštěla, když si znovu uvědomila svou nesvobodu.

„A vrátíš se domů? Podívej, vždyť máš nalepené řasy jen na jednom oku,“ řekl hraně vyplašeně, „takhle by tě nikdo nebral vážně!“

„Proboha.“ Žena prudce zvedla ruce a dlaněmi si zakryla oči. „Proboha, tos to nemohl říct dřív?“ křičela.

„Víš co? Běž domů. Běž se domů upravit, já to tu vyřídím.“

„A mohu ti věřit?“ To už ji manžel pomalu strkal zase k brance – pes byl celý natěšený –, až ji prostrčil dovnitř a zavřel za ní. Celá paralyzovaná pospíchala do koupelny, ale ke svému zděšení zjistila, že po celém domě pobíhá kočka s druhými řasami v tlamě. Bylo toho na ni zřejmě příliš, strhla si první řasy z očního víčka, mrskla jimi proti zrcadlu a zoufale usedla na kraj vany a dala se do pláče.

Manžel setrvával venku. Nesměle stál u branky, čas využil k tomu, aby si zapnul košili. Potom si upravil manžety, založil ruce za zády a usmíval se. Cítil se, jako by byl středem pozornosti, ale nevěnoval mu ji ani rybář, ani Šimon. Šimonovi mohutně zakručelo v břiše.

„Nechcete snídani?“ naklonil se k němu pan manžel.

„Ne, děkuji, to by se vaší paní jistě nelíbilo.“

„Ani pít nechcete? Vodu? Čaj? Nedáte si kafe?“ zeptal se.

„Ne, děkuji, to je v pořádku.“

„Ale nějak se za ten výstup musím omluvit…“ naléhal.

„Ne, opravdu v pořádku.“

Ještě pár minut na svém místě postával a přešlapoval z nohy na nohu a díval se chvíli na Šimona a chvíli zase na rybáře přes rybník, zatímco Šimon seděl zády k němu, kolena měl přitažená k bradě, snažil se silou vůle utišit svůj žaludek a hypnotizoval vodní hladinu.

„Tak…“ ozval se zase manžel. „Tak si užijte den. Já… já už musím jít. Práce, povinnosti…“

„Na shledanou,“ odpověděl Šimon.

„Na shledanou,“ ukončil manžel rázně. Zmizel za brankou a za plotem a stejně jako pes vítal jeho manželku, vítal nyní jeho. Pes po něm skákal a chtěl si hrát, on drbal psa na zádech a společně vešli do domu.

Bylo ticho.

Šimon vstal, urovnal si nohavice a obul boty. Ruce měl zastrčené v kapsách a nejistě postával na své straně rybníka, ostatně docela podobně jako to dělal i polooblečený soused před ním. Pak se dal do obcházení rybníka. Šel pomalu a rozvážně. Díval se do země. Rybář se díval do vody.

„Dobré ráno,“ zašeptal Šimon, když došel až k rybáři.

Rybář vzhlédl. Kývl hlavou na odpověď. „Posaď sa,“ řekl.

Šimon se posadil. Rybář byl ale výš než on, seděl na rozkládací židličce a Šimon se akorát krčil vedle něj na zemi. Dívali se do vody oba dva. Pěkně na místo, kde vlasec mizel pod hladinou. Potom Šimonovi do toho neuvěřitelně širokého ticha zakručelo v břiše. Rybář se na něj otočil. Šimon se bál na rybáře podívat, jen schoval hlavu mezi ramena a řekl tiché: „Pardon.“

„Si hladný?“ zeptal se rybář.

„Ne. Ne, nemám hlad,“ zavrhl okamžitě.

„Ako dlho si nejedol?“ ptal se dál.

„Ou.“ Mlčel. „No. Včera jsem měl odpoledne svačinu,“ přiznal. To už rybář lovil svou dopolední svačinu v batohu a podával chléb v alobalu Šimonovi. Teď se na něj Šimon podíval. Chtěl odmítnout, vrtěl hlavou, ale nestihl cokoli říct.

„Ber, inak vyplašíš ryby.“

Poděkoval a začal rychle rozbalovat alobal. Potom se ale zastyděl, jaký rámus dělá, a rychle toho nechal. Tvářil se provinile a řekl: „Já bych asi kousek popošel, abych… ty ryby… chápete…“

Rybář přikývl. „Chápem.“

Popošel tedy se snídaní dál a popocházel stále dál a dál, až obešel celou druhou půlku rybníka a skončil zpátky u svých věcí. Tak přemýšlel, jestli se má vrátit k rybáři, když už dojedl, nebo ho má nechat samotného a on také zůstat sám. Stál a koukal na něj. Rybář zvedl hlavu a Šimon měl pocit, že se na tu dálku usmál. Usmál se zpátky. Usadil se na své dece.

Nějakou dobu jen posedával a listoval v Bibli. Když mu už dřevěněly nohy, zase vstal a nohy protřepal a pak si znovu sednul. Začal otrhávat jitrocelové listy, co kolem něj rostly. Lístek po lístku potom opatrně pokládal na vodní hladinu. Sledoval, jak vodoměrky zděšeně odbíhají pryč a jak rostliny spočívají na vodě. Jen co se ale jednoho listu dotkl, zatlačil na něj, nejdřív na kraji a pak i uprostřed, začal se potápět. Šimon vzhlédl a uviděl rybáře, jak zrovna nahazuje prut. Rozhlédl se a napadlo ho utrhnout i listy ze stromu, co stojí opodál. Mají větší plochu, budou se chovat jinak.

Nejkrásnější stromy jsou vedle rybáře, všiml si. Rybář si vyhlédl pěkné místo, kde strávit den. Právě mezi dvěma stromy, ve stínu jednoho sedí dopoledne, a aniž by se posunul byť jen o jeden centimetr, ve stínu druhého sedí odpoledne.

„Čo to robíš?“

„Trhám listy.“ Už jich měl plnou dlaň, ale nepolevoval, trhal velké a pak zase malé a nejrůznějších tvarů.

„To vidím. Ale čo robíš tu pri rybníku?“

„Zrovna budu zkoumat, jak listy plavou,“ vysvětlil Šimon.

„Aha.“ Odmlčel se. „Nejaký fyzikálny pokus?“

„Ne. To ne.“

„Chemický? To sa mi nezdá.“

Šimon neodpověděl. Popošel pár kroků, obešel strom o kousek a natahoval se k vyšším větvím, aby natrhal listy i z toho místa. Až v ten okamžik, kdy bylo notnou chvíli ticho, otočil se rybář na chlapce, aby viděl, kam Šimon zmizel, kam se Šimon vzdálil.

„Nechceš si tu ku mne sadnúť?“

Šimon utrhl ještě poslední list, který už svíral v prstech, a pokrčil rameny. Všechny listy schoval do kapsy a šel k rybáři. Jak se Šimon blížil, rybář se otáčel zpátky k rybníku, až si Šimon sedl vedle něj.

„Už jste něco chytil?“

Rybář se natáhl pro síťku do vody, kde byly dvě ryby. Zvedl ji, ukázal ji Šimonovi a Šimon pokýval hlavou.

„Já nikdy ryby nechytal.“

„To príde vekom,“ poučil ho rybář.

„Myslíte?“ Šimon se ošil na místě. „Mě by to asi nebavilo.“

„Prečo by ťa to nebavilo?“ podivil se rybář.

„Tak celý dny vysedávat u vody…“

„Ale veď ty robíš celkom to isté!“ zasmál se.

Šimon zvedl hlavu k rybáři, ale on se na něj nedíval. „Ne, to není to stejný,“ řekl na obranu.

„Tak prečo tu vysedávaš?“

Tentokrát byl Šimon v koncích. Nadechl se, že odpoví, ale jen naprázdno zavřel ústa. Raději mžoural přes rybník na nebe a hledal v oblakách záchytný bod.

„Jste věřící?“ zeptal se rybáře najednou.

„Som Slovák,“ ušklíbl se.

„A věřící?“ trval Šimon na svém.

Rybář zvážněl. „Áno, som veriaci.“

„Já taky.“

„A preto vysedávaš pri rybníku?“ V jeho hlase Šimon slyšel ironii. Pochybnost.

„Nebudete se smát?“ Otočil se na rybáře.

„Nebudem,“ slíbil.

Šimon se nadechl, že odpoví, a teď se mu opravdu povedlo rychle vyhrknout: „Když já bych chtěl chodit po vodě.“

Cítil úlevu. Cítil úlevu, že to vyslovil nahlas. Ale cítil i strach, obavy. Bál se, že se teď rybář opravdu začne z plných plic smát a nebude ho už více brát vážně. Najednou měl knedlík v krku. Polknul. Vnímal to jako několik dlouhých hodin, než rybář odpověděl.

„Prečo, preboha?“

„Já nevím.“ Konečně se mu mluvilo lehce. „Myslím, že to chci pochopit.“

„Pochopiť čo?“

„Všechno.“ Rozhodil rukama. „Všechno! Život a sebe a svět a víru a Ježíše.“

„Pochopiť Ježiša?“

„Asi.“ Ztichl. „Řekl bych,“ dodal, když rybář nic neříkal.

„Ale ako?“ nechápal stále.

„Však Ježíš chodil po vodě.“

„Chceš byť jako Ježiš?“

Na svém břehu se Šimon sklonil nad rybník s listy v dlani. Pouštěl je jako lodičky z kůry. Pěkně plavaly.

Šel si lehnout.

Pořád přemýšlel, jak je rybník hluboký. Neměl pocit, že by dno postupovalo mírně. Pokaždé viděl pod sebou hloubku. Vzpomínal. Pokaždé se v té hloubce ztrácel. Kde je nějaký klacek? Znovu se rozhlížel. Ulomit konec větve z toho stromu, kterému vzal už listy? Ne. Šel se porozhlédnout po nějaké spadené větývce. Věřil rybáři, že by jeho věci uchránil před zlodějem. Proto se odvážil odejít až na kraj lesa, kde se opravdu po zemi klacky válely. Stačí si vybrat.

Vybral ne příliš dlouhý, ne příliš krátký, spíše rovný než pokroucený. Klacek – taková tenká hůl dosahující k jeho hrudi. Opíral se o něj jako poutník a poutním místem mu byl rybník. Opatrně ponořoval klacek níž a níž pod vodu, ale stále se jeho koncem nedotýkal dna. Jak moc je hluboký? Nevypadá tolik hluboce. Teď o rybníku přemýšlel spíš jako o hasičské nádrži. Přesně takové, jaké bývají na návsi vsí. Ale toto je rybník. Moc hluboký. Klacek vytáhl a položil na zem.

Neodvážil se ale ani pomyslet, že by se vodní hladiny toho dne jen dotknul svým tělem, jen dlaní, natož že by se do vody opřel celou svou vahou, aby neutvořil vlny, veliké vlny, vlnu tsunami, aby se rybář nezlobil, vždyť to byl moc milý pán. Věřil mu a věřil, že i on má důvěru v Šimonovi. Koukal na rybáře se zaujetím, jak vytahuje rybu, když prut začal cukat. Nikdy dřív to neviděl.

Rybář odcházel až pozdě večer, už byla poměrně tma. Chytil několik ryb, Šimon je přes den ani nepočítal, někdy zapomínal sledovat, jindy spal, jindy se vzdálil. Rybář obešel celý rybník a zastavil se u Šimona.

„A pil si dneska vôbec?“ zeptal se.

Šimon se zamyslel. Vedle něj ležela prázdná termoska a prázdná PET lahev. Chvíli vyčkával. „Ne.“ Zvedl hlavu vzhůru a podíval se na rybáře, jak se naklání k němu a podává mu malou, půllitrovou láhev s vodou.

„Tak ber.“

„Díky.“

Pak už se rybář vzdaloval. Nasedl u silnice do auta, nastartoval a odjel. Šimon okamžitě otevřel láhev a lačně se napil, vypil polovinu objemu. Už měl jenom hlad. Dnes žádná návštěva nepřišla. Teď, když nebyl nikdo kolem, ačkoli už byla večerní zima, znovu si vyzul boty. A sundal ponožky. A vyhrnul nohavice. Jako předešlého dne a jako předevčírem, a šel ke břehu. Opatrně našlápnul patou na hladinu vody a – zatímco plnou vahou stál druhou nohou na zemi, čupěl a přidržoval se země i rukama – přes celé chodidlo došlápl až ke špičce, která se krapet ponořila pod vodu. Rychle ucukl, otřepal kapky z nohy, doskákal po suché noze až k věcem. To aby se mu hlína nenalepila na mokrou nohu, protože takovou nohu, takovou špinavou nohu by přece nemohl nasoukat do ponožky.

Obul se. Zavázal si tkaničky.

„Čeho se bojíš, Šimone?“ mluvil k sobě s nohama nataženýma před sebou a rukama volně svěšenýma pod shrbenými zády. „Čeho se pořád bojíš?“

Bylo mu smutno. Slzy mu začaly stékat po tvářích. Sáhl po Bibli položené vedle něj, pomalu ji přisouval k sobě, až ji začal zvedat a najednou, nečekaně ji odhodil pár desítek centimetrů. Rozevřela se a záložka z ní vypadla. Rychle se zvedl a šel pro knihu, očisťoval její obal a její rohy od hlíny.

„Promiň,“ vzlykal, „promiň, odpusť mi to.“ Bibli tiskl k hrudníku a objímal ji. Chvíli se procházel pár metrů sem a pár metrů tam. Nakonec se posadil, vyklouzl z bot a vklouzl do spacáku, dopil zbylou vodu a usnul schoulený v klubíčku s Biblí místo polštáře.

V noci se neprobudil ani jedenkrát. Probudil ho až křik sousedky. Otevřel oči a viděl, že žena stojí nad ním. Mluvila. On měl sucho v krku a hlava mu třeštila, necítil se zcela zdráv a zcela v pořádku.

„To ses sem přestěhoval?“ slyšel ženu křičet. Koukal se na ni jako na anděla. Vlasy jí spadávaly kolem obličeje dolů a rty měla rudé a na očích měla dnes obě řasy nalepené. Z dálky se ozýval hlas jejího manžela.

„Jak si to představuješ?“ křičela. „Dneska tu nemáš přítelíčka od ryb? A kdo tě ochrání? Kdo tě bude hlídat?“

Vedle jejího obličeje se zjevil i mužův.

„Tak řekni něco!“ zakvílela.

Šimon setrvával vleže na zádech.

„Ty, Renato, a není mu něco?“ zeptal se tiše manžel. Jeho obličej padal dolů, padal a blížil se k Šimonově. Dřepnul si, dřepěl vedle něj a poplácával ho po tvářích.

„Chlapče, chlapče,“ říkal, neznaje jeho jméno, „chlapče, no tak, prober se.“ A potom se obrátil nahoru k manželce: „Dojdi pro vodu, prosimtě.“

A pak anděl zmizel. Odcupital, odletěl pryč. Manžel zatím sáhl Šimonovi na čelo. Rozepnul spacák. „Sedni si.“ Tahal ho za ruku a přidržoval ho za zády. „Jak se cítíš?“

Šimon seděl a začínal se orientovat.

„Jsi v pohodě?“ naléhal manžel.

Šimon pokýval hlavou. To už se zase objevil anděl, žena nesla hrnek s vodou a podávala mu jej. Šimon hrnek sevřel v rukou. Přibližoval ústa k hrnku a hrnek k ústům.

„Pomalu, pomalu.“ Manžel měl stále položenou ruku na Šimonových zádech.

Pil. Pil pomalu. Přesto za chvíli vypil vodu všechnu a podával hrnek kamsi nahoru. Žena už nevypadala tak andělsky. Viděl ji kabonit se. Hrnek mu vytrhla z ruky a hned se na něj utrhla: „Tak co tady děláš?“

„Prosimtě, nemůžeš toho nechat?“ sykl na ni manžel.

„No to teda nemůžu,“ odsekla, „když tu sedí už několikátej den před našim barákem a není s ním rozumná řeč!“

„Už je ti líp?“ zeptal se manžel vlídně Šimona.

„Už je to lepší, děkuju.“

„Tak proč jsi vlastně tu?“ ptal se dál.

To dodalo Šimonovi odvahu. Ta otázka, ty pohledy, jakými se na něj manželé dívali, muž přátelsky a žena nepřátelsky, ten její odpor, jeho vlídnost, Šimonův hlad a Šimonova žízeň. Najednou se cítil nepřemožitelně, nepřekonatelně, hrdinně, cítil, že dokáže cokoli, co bude chtít. Vystrčil nohy ze spacáku. Začal se zvedat. Manžel mu uhnul na stranu, opakoval, ať je opatrný, žádné prudké pohyby.

„Proč jsi tady?“ ptala se dál žena příkře. „Haloooo, odpovídej! Co tady děláš?“

Ale Šimon ji nevnímal. Rozvážně se rozešel směrem k rybníku. Po pár krocích se rozeběhl. Rozeběhl se a běžel a běžel a vběhl na vodní plochu, vběhl na hladinu rybníka. Nesundával si ponožky, nevyhrnoval si rifle. Jen co došlápl na vodu, udělal jediný, pomyslný krok a vykřikl, když se propadl dolů.

„Proboha, vždyť on neumí plavat!“

Manželé obrátili hlavu od Šimona za hlasem, který přicházel zpoza jejich zad. To křičel Ondřej a rozeběhl se k místu, kde stáli oba neznámí. Všichni tři stáli se zatajeným dechem. Igelitka s dalšími věcmi pro bratra se kývala v Ondřejových rukou. Kdo pro něj skočí?

Hned od břehu byl rybník opravdu hluboký, opravdu tak, jak to předpovídal klacek. Byly vidět jen Šimonovy zoufající dlaně a občas hlava vykoukla, jak se snažil dostat na vzduch a nadechnout se. Tak kdo pro něj skočí?!

Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“


Komentáře

comments powered by Disqus