Literezka

Člověče, nezlob se

Ležela na obláčku — malá, znásilněná holčička. Ležela na břiše, kývala nožkami a smála se se svými kamarády, sledujíc pohyb figurky na nekonečně velké hrací desce Člověče, nezlob se. Všichni se bavili.

„Štěpi, jsi na tahu!“ ozvalo se vedle ní.

Malá Štěpánka vyskočila na nohy, kostkou pořádně zaštěrchala v dlaních a vší silou ji jako bowlingovou kouli vrhla na zem, že se kutálela po oblakách a přeskakovala drobné nerovnosti, až se usadila v měkké, studené propadlině šedého mraku. Štěpánka dopospíchala k ní, zvedla ji a zahlásila vítězoslavně: „Šest! Házím ještě jednou.“

Na jedenáctém políčku, kam se její meruňkově oranžová figurka dostala, vyhodila smaragdově zelenou figurku a zvládla u toho předběhnout další tři barvy. Kostku donesla dalšímu hráči na tahu a uvelebila se na svém starém místě v oblaku jako ve velkém, nadýchaném polštáři a sledovala hru.

Zrovna byla na tahu Eliška – o rok starší malá, hubená slečna s holou hlavou bez jediného vlásku –, když Štěpánka odtrhla zrak od kostek a figurek a přestala se smát vtipům, kterými je zásoboval Michal. Všimla si, že za jeho zády prochází nováček, nový pán, a vedle něj s rukama za zády kráčí jeho strážný anděl, oba dva s pohledy sklopenými k zemi.

„Koukejte,“ poukázala na něj.

„No a?“

„Copak jsi ho tu už viděla?“ vyčetla Štěpánka nezájem své kamarádce.

Eliščina šedivá figurka se přiblížila Štěpánčině. Nyní za ní zaostávala jen několik málo políček. Ze všech kamarádů, které si tu našla, ale stále zůstávala poslední.

„Pojďme za ním,“ pobízela Štěpánka kamarády. Nikdo se na to netvářil, nikdo se netvářil, že by je její návrh nadchnul, že by s ní chtěl podstoupit další dobrodružství, na které vypadala být zase tolik natěšená. „Pojďme!“ zavelela Štěpánka a vydala se za pánem, ale když se otáčela, nenásledoval ji jediný z jejích kamarádů.

Rozhodně zatarasila muži cestu a postavila se před něj s nohama rozkročenýma a rukama v bok. Vzhlížela k němu vzhůru a on shlížel dolů k ní a anděl stál jen o kousek vedle, o docela maličký kousek, přesto byl mimo hru a jen se na holčičku usmíval.

„Dobrý den!“ zahlaholila a natahovala k muži pravačku, jak to viděla u dospěláků, kteří se tu denně seznamovali. „Dobrý den, my se ještě neznáme.“

Muž se zarazil. Vystrašeně se otočil na anděla a ten se pořád jenom usmíval a přikyvoval, tak tedy muž nejistě a nervózně dívčinu dlaň stiskl a řekl: „Ahoj.“

„Já jsem Štěpánka, a vy? Jak se máte? A jak dlouho už tu jste? Už jste viděl velkou skluzavku?“ Byla výřečnější než muž. „Já tedy nevím, jestli by vás na ni pustili, ale rozhodně si můžete jít zahrát támhle Člověče, nezlob se!“ Ukázala směrem, odkud přišla. „Bůh vám vytvoří figurku přesně s takovou barvou, jakou si jen budete přát!“

„Ludvík,“ představil se muž.

„Nebo víte co?“ nadhodila Štěpánka, nevšímajíc si jeho jména. „Co kdybychom teď šli pro mou panenku a mohli bychom si s ní hrát! Měl jste děti? Dceru? Taky jste si s ní hrál s panenkami?“

„Ne, děti jsem neměl.“

„To nevadí! To se naučíte, děti má přece každý rád.“ Anděl se zasmál, anděl se usmíval nad Ludvíkově nově nabytým přátelství, zato Ludvík se snažil vybruslit co nejrychleji z konverzace pryč, jenže ho uvnitř držely mantinely kluziště. Pokoušel se tedy alespoň vymyslet, jak změnit směr jízdy, už se mu točila hlava.

„Tak co?“ předběhla ho ale Štěpánka, které se hlava netočí nikdy.

„Tak teda jo,“ podlehl.

Štěpánka vzala Ludvíka za ruku a táhla ho za sebou, klopýtajícího, a anděl kráčel pomalu, rozvážně, klidně a jednoduše andělsky za nimi. Štěpánka dvojici dovedla až k domu, kde se svými kamarády a sestrou Monikou, která se o děti starala, bydlela, klekla si ke komodě a zašátrala v úplně nejnižším šuplíku, odkud vytáhla panenku Lojzičku s károvanými šaty a blonďatými copánky a pruhovanými podkolenkami a —

„Není krásná?“

„Je nádherná,“ přisvědčil Ludvík.

„Pojďme si hrát ven.“

Štěpánka znovu vzala Ludvíka za ruku a znovu ho táhla za sebou, v druhé ruce držela Lojzičku, držela ji za nohu, že jí sukýnka spadávala přes hlavu dolů jako závoj a tou svou maličkou, plyšovou hlavičkou narážela do oblaků pod nimi.

„Tak.“ Štěpánka se posadila. „Toto je Lojzička,“ představila panenku, hladíc ji po vláskách, „a toto je — promiňte, zapomněla jsem vaše jméno?“ On se posadil naproti dívce.

„Ludvík,“ představil se panence.

„Super.“ Odmlčela se. Zvážněla. „Myslím, že by se vás Lojzička ráda na něco zeptala.“

Ludvík se polekal a zarazil. Polkl na prázdno. Vzhlédl nahoru k andělu zoufaje, anděl pokrčil rameny a zašeptal: „Co sis sám nadrobil, to si taky sníš.“

„Lojzička by se ráda zeptala, jestli —“ a s každým dalším Štěpánčiným slovem se Ludvík děsil čím dál tím víc a čím dál tím víc byl nervózní, „jestli máte rád jahodovou zmrzlinu.“ Ludvík si oddechl. „Lojzička jahodovou zmrzlinu totiž vysloveně miluje.“

„Jahodová není špatná,“ odpověděl panence Ludvík.

„Dobře.“ Štěpánka přiblížila panenku ke svému uchu a hlavu měla nakloněnou a byla potichu, jakoby jí naslouchala. „Taky by se vás ráda zeptala,“ zvážněla ještě víc, „kdy jste si naposledy čistil zuby. Protože to je důležitý. Lidi si myslí, že když umřou, tak už žádný zubní kaz nehrozí, že už vám zuby nikdy vrtat nebudou; tak by se vás Lojzička chtěla zeptat, kdy jste si zuby čistil naposledy.“

„Ráno.“

„Tak nezapomeňte večer.“

Ludvík přikývl.

„A co vy?“ obrátila se Štěpánka na anděla. „Posadíte se s námi?“

To se zrovna kolem procházel Bůh, úplně stejně rozvážně jak Štěpánku s Ludvíkem vždy následoval anděl, a usmíval se na dvojici. Štěpánka, hned jak si ho všimla, začala mávat a přivolávala ho posunky k sobě.

„Bože, už znáš Ludvíka?“ zeptala se ho.

„Znám Ludvíka,“ řekl usmívaje se.

„A vy už znáte Boha, Ludvíku?“

„Znám, již jsem měl tu čest,“ řekl, vyhýbaje se mu pohledem. „Dobrý den.“

A když pozdravil, konečně se postavil a oprašoval si kalhoty, jakoby snad byly od hlíny na zemi. Sebral všechnu kuráž a podíval se Bohu zpříma do očí. Ticho a nehybnost trvaly určitě několik minut, kdy se ani Štěpánka neodvažovala pohnout a jen postávala dole, neviditelná, dole, kam dospělí nedohlédnou.

Ale pak byli vyrušeni.

„Štěpi, jsi na tahu!“ uslyšela čtveřice z dálky. „Štěpánko! Kde jsi? Jsi na tahu!“

Snad za tu krátkou chvilku, co byla Štěpánka pryč, nestihli odehrát svůj tah všichni, kteří seděli v tom nekonečně velkém kruhu? Přiběhla s panenkou v ruce ke svému místu a všimla si, že její figurku někdo vyhodil a byla zase tam, kde na začátku. Už držela kostku v ruce a už se chystala jí hodit, šestku, aby mohla nasadit svou figurku zpátky do hry, když v tom se ještě obrátila, odkud přiběhla, kde všechny nechala, ale potom vlasy mávla a přehodila je přes ramena a kostkou skutečně hodila a kostka se ponořila do měkkého oblaku. Házela podruhé. Házela potřetí.

„Na, jedeš.“ Podala kostku Elišce.

Bůh s Ludvíkem se mezitím pomalu blížili k dětem. Otáčely se na ně a otáčeli se na ně i sestry opatrovnice a všichni dospělí, kteří se přidali ke hře. „A ty hrát nechceš?“ zeptal se Bůh Ludvíka. „Jakou barvu máš rád?“

Ludvík se usadil do kruhu kolem hrací desky na volné místo. Štěpánka na něj mávala a on se ostýchal zamávat jí zpátky. Byl nervózní a znovu se bál. V ruce drtil svou figurku. Aspoň se na malou kamarádku usmál a potom obrátil hlavu, aby se vyhnul očnímu kontaktu. Cítil na ramenou andělovy ruce a byl rád, že tam, mezi všemi těmi cizími lidmi, není sám.

Dala se s ním do řeči sousedka. Stará žena. Vrásčitá. Se zeleným šátkem uvázaným na hlavě s velkým uzlem pod bradou. Seděla na zemi jako všichni ostatní. Opírala se o oblak, který se dmul za jejími zády nahoru. Seděla na zemi, ale seděla jako ve velkém, měkkém křesle. Ruce se jí třásly, když je zrovna neměla složené v klíně.

„Já mám světle violkovou.“

„Já mám kaštanově hnědou.“

„A víte, že už si ani nepamatuji barvu kaštanu?“

Ludvík rozevřel dlaň a stará žena po figurce v ní svou třesoucí se rukou sáhla. „Máte stejné vlasy.“ Figurku otáčela v prstech. Potom ji zase pustila a ruce spustila do klína. „Baví vás to?“

„Ještě jsem nebyl na tahu.“

V nebi se nestmívá. V nebi Slunce nevychází a nezapadá. V nebi není Slunce v poledne vysoko nad hlavou a taky je tam pořád chladno. Když byl čas oběda, anděl zase vyzvednul Ludvíka od Člověče, nezlob se a vedl ho k jídelně.

„Proč v té hře nejsou žádné domečky? Pořád se jenom chodí dokola a dokola. Jaký to má smysl, když nikdo nemůže vyhrát?“

„Tady jsou si všichni rovni,“ odpověděl anděl.

Jídelna byla obrovská. Žádné zdi, žádná střecha, jen spousta dlouhých stolů. Ludvík hledal volné místo na sednutí, pokukoval kolem, jestli u židlí nejsou jmenovky jako na svatbách a pohřbech. Je tu nějaký zasedací pořádek? Díval se, jestli neuvidí někoho známého. Jsou tu všichni? Otočil se na anděla a ten zrovna ukazoval na druhou stranu, že tam jsou tři místa vedle sebe.

Cestou minuli Štěpánku s jejími kamarády, ani si jich nevšimla a pištěla a vřeštěla a smála se a povídala si s ostatními dál. Ludvík se usadil na jedno z volných míst a čekal, až místo zaujme i anděl.

„Kdepak, já nebudu.“

Podávala se zelná polévka a boloňské špagety. Děti byly umazané a dováděly ještě víc. Ludvík jedl spořádaně lžičkou a vidličkou a stále obezřetně pozoroval okolí, jestli se mu někdo nebude smát, když je tu nový, kdyby mu spadla špageta od úst.

Anděl někam odplul. Vedle Ludvíka zůstávala prázdná židle. S nikým nemluvil. Hleděl si svého jídla a občasné rozhovory mezi sousty svých sousedů přeslýchal a ignoroval. Nikdo ani jemu nevěnoval žádnou pozornost. V jídle zrychloval, jen co ho napadalo, že by se to mohlo změnit.

Vedle něj si sedl muž stejně středního věku, jakého je on, akorát už se mu na lebce leskla pleš a na bradě neměl žádné vousy, uši měl připlácnuté k hlavě a oči zapadlé jako hliněnky v důlku v zemi, ruce naopak jakoby mu snad ani nepatřily, protože přes samý černý chlup ani nebyla vidět světlá kůže. Ludvík ho obezřetně sledoval periferním viděním. Muž si povzdechl. Ludvík chvíli pomýšlel, jestli se nepozdraví, ale muž mlčel tak jako on, proto pokračoval v jídle. Za chvíli se vedle muže posadila žena a pár se dal do řeči. Na ženu se již neodvažoval podívat ani koutkem oka, spěšně dojedl poslední sousta a složil příbor. Prázdný talíř vzal do rukou, vstal od stolu a odcházel tam, kde intuitivně tušil kuchyň. Je tu vůbec kuchyň? Kde se tu vaří? Vaří se tu vůbec? Nebo Bůh řekne: „Budiž oběd,“ a bude oběd?

Mezi stoly bloudil dočista zmatený. Někteří se otáčeli, když kolem nich procházel již poněkolikáté. Zjistil, že je tu nekonečné úplně všechno, nejenom Člověče, nezlob se, nejenom čas, ale i ty zatracený stoly! Nervozita a stud ho začaly opouštět, o co víc se o něj pokoušel vztek. Copak tu není místo, kam by mohl odnést špinavý talíř?!

I s talířem se vzdálil od všech stolů. Měl plný zuby těch lidí, co se na něho dívali a neřekli ani slovo, ale nechali ho v tom! Zpropadený nebe! Tiskl zuby k sobě. Co on vůbec bude dělat v tomdle nebi! Posadil se opodál a talíř položil vedle sebe. Oblak byl vlhký a mokřil jeho oděv. Byla mu zima. Nebe! Nebe! Pěkný nebe.

„Chutnalo?“ ozval se anděl.

„Chutnalo,“ zabručel Ludvík.

„Co ten talíř tady, Ludvíku?“

„Nevím, co s ním,“ odsekl.

„Copak se děje, Ludvíku?“

„Nech mě raději být, prosimtě.“

Anděl se zohnul pro talíř, chvíli se na svěřence díval shora a starostlivě, zatímco svěřenec hleděl do dalšího nekonečna za všechna oblaka, co se tu jen povalovala. A v tom ho napadlo — co když začne pršet? Zůstane mu pevná půda pod nohama?

„Já chci pryč!“ zakřičel.

A potom se rozplakal. A plakal a plakal a plakal. Mrtvý muž středního věku.

Seděl tam a nechal se obcházet. Občas se ukázal anděl, jen tak z dálky, koukal na něho a usmál se, když Ludvík očima zabloudil k němu. Ludvík pokaždé rychle uhnul pohledem a podíval se na svá pokrčená kolena. Vztek ho dávno přešel, teď byl zoufalý a zoufale osamocený.

Když nastal čas večeře, váhal, zdali se má vrátit na to traumatizující místo, které mu nahánělo strach. Začal ale pociťovat hlad a tak se ke stolům pomalu došoural. Cestou ho dostihl anděl, položil mu ruku na rameno a pošeptal mu: „Talíře se nechávají na stole.“

Našel si místo vzdálené tomu, kde obědval. Obklopovali ho lidé, které ještě nepotkal. Byli více společenští, povídali si spolu a zeptali se, jak se jmenuje. Každých pár minut na něho někdo koukl, aby se také přidal do hovoru, ale on neustále mlčel a stále hleděl jen do svého talíře. Jedl pomalu. Skončil později než ostatní. Zvedl se bez talíře a odešel kamkoli, kde bude možné hlavu složit. První den v nebi ho vyčerpal. Byl unavený.

Usnul za nedalekou hroudou mraku. Načechral si jeden oblak pod hlavou jako polštář a dalším kusem se přikryl. Ležel schoulený v klubíčku, ležel klidně a nepřevaloval se. Kolem pobíhaly děti, jen kousek od jídelny je jejich ubytovna, mezi těmito místy si často hrají. Ludvíka ale nevzbudily. Nevzbudil ho ani anděl, který ho v naprostém klidu a tichu uprostřed noci vyhledal, vzal ho opatrně do náručí a odnesl do postele, na jejímž čele stálo jeho jméno, vyzul mu boty, přikryl ho pod lehkou přikrývku s takovou péčí a starostlivostí, jako by Ludvík byl jeho jediný syn a on jeho milující matka.

Spal pokojně.

Probudil se časně zrána. Chvíli jen tak polehával, než si uvědomil, že je v posteli, že nad jeho hlavou je vybílený strop a kolem něj vybílené stěny, že je zakrytý peřinou a pod hlavou má měkký polštář. Posadil se a rozhlížel se — v místnosti stálo několik dalších postelí a všichni spolunocležníci v nich ještě spali.

Potichu, aby je neprobudil, spustil nohy dolů a obul si boty. Vyšel dřevěnými futry ven, to byla ostatně také jediná věc, která rušila světlou celistvost zdí. Žádná okna, a přesto uvnitř nebylo šero. Otočil se, aby si prohlédl příbytek i zvenčí, ale nebyl ničím zajímavý, žádný architektonický skvost, žádné ozdoby a zdobení, jen obyčejná chalupa bez oken a dveří, které by se daly zavřít.

Vydal se na procházku. Korzoval po nebi a užíval si, jak se mu nohy boří do oblaků jako do čerstvě napadeného sněhu. Nikde nikdo nebyl. Ani živáčka. Žádné děti nekřepčily kolem. Byl tu jen on a nebe. Konečně se cítil spokojeně. Konečně se mu tu začínalo líbit. Usmíval se a díval se okolo sebe. Nevědomky došel až k Člověče, nezlob se, kde už teď sedělo několik lidí v pár skupinkách — staří pánové i dámy, kteří nemohli dospat, malé děti, které se nemohly dočkat dalšího dne, i pár lidí věku podobného jeho. Chtělo se mu říct dobré ráno, ale nešlo to. Zase ho přepadla úzkost a styděl se za sebe. Prošel tedy nejdřív mlčky kolem nich, obracel se na ně nenápadně, pokukoval na ně koutkem oka, pořád si v hlavě opakoval, co řekne, a potom se vrátil, osmělil se a zeptal se: „Mohu si přisednout?“

„A figurku máš?“

Přisedl si, ale neposadil se v houf lidí, seděl o kousek dál a čekal, až na něho přijde řada a on bude moct házet kostkou. Figurku včerejšího dne nechal někde na hrací ploše, někde, někde tak daleko, že na ni nedohlédl.

Co bude na snídani?

Kdy bude snídaně?

Bude budíček?

V devět hodin se nad oblaky rozezněl zvon a s ním i menší zvonečky. Harmonie se nesla do všech spících uší a říkala, že už je ráno a čas vstávat. Mnozí se zahrabali pod peřiny, mnozí setrvávali na svých místech, kde už bděli a rozjímali. Mezi nimi i Ludvík, který si uvědomil, že nemá ani trochu hlad a ani trochu žízeň a že ho moc bolí nohy na to, aby se někam zdlouhavě a namáhavě přesouval.

„Dobré ráno!“ vykřikl anděl. „Už jsi jedl?“ Ludvík se lekl a trhl sebou. Anděl se jakoby zničehonic zjevil nad ním za jeho zády a teď povyskočil a dopadl vedle Ludvíka.

„Nejedl.“

„A budeš jíst? Výborný míchaný vajíčka dělá Bůh!“

„I se slaninou?“

„Jak jen budeš chtít! To si nenech ujít, Ludvíku, ať nemáš hlad!“

Anděl zase vyskočil na nohy a čekal, že se Ludvík k němu přidá, ale jeho to ani nenapadlo a pořád seděl a pořád hleděl a pořád se mu nechtělo pohnout. Anděl se sklonil a natáhl k němu ruku, aby ho zvedl, aby mu pomohl na nohy, tak se tedy Ludvík nechal mlčky přemluvit a vzápětí se loudal se svým andělem po boku k jídelně.

Všude rozespalé davy.

„Ty si tady sedni a já ti donesu to nejlepší, co tu vůbec je.“

Tak si tedy Ludvík tady sednul a anděl šel pro to nejlepší, co tu vůbec je. Donesl dva talíře vrchovaté zeleninou a ovocem a těmi vajíčky i se slaninou a ještě čouhal přes okraj opečený krajíc chleba, na něm bylo rozpuštěné máslo a plátky vařeného vajíčka a na nich se leskly krystalky soli. Položil snídaně na stůl a posadil se vedle Ludvíka.

„Dobrou chuť.“

Anděl se pustil do jídla.

Ludvík měl sevřený žaludek, a když se díval na sousto těsně pod svým nosem, nevěřil, že by se ho kdy mohl dotknout rty, zuby, dásněmi, jazykem, a že by kdy mohlo sklouznout krkem až do žaludku. Ale potom se osmělil. Viděl, jak anděl hltá a jídlo si užívá. Zavřel oči a zapomněl, že nemá nejmenší hlad a chuť k jídlu, zavřel oči a polknul. Zalil ho pocit klidu, pokoje, sounáležitosti, blaženosti, štěstí a radosti.

Jídlo vzápětí zhltal stejně rychle, ba možná i rychleji než anděl.

„Talíře se tu nechávají,“ připomněl anděl.

Po snídani se anděl dotazoval, co Ludvík plánuje na celý den. Nevěděl. Znal tu jen svou postel, jídelnu a Člověče, nezlob se. Nebavilo ho to. Copak je tu ještě něco jiného, čím by se mohl zabavit? Anděl se starostlivě usmíval, usmíval se, jakoby mu bylo Ludvíka až líto.

„Vždyť tu můžeš dělat úplně cokoli!“

A tak ho anděl vedl k velkému plátnu, ještě docela bělejšímu než jaká jsou oblaka. Děti seděly na zemi, klečely úplně vepředu a lámaly si nohy pod sebou a krky zalamovaly dozadu, aby pořádně viděly na plátno. Starší děti a dospělí seděli v řadách na židlích a tvářili se děsně vážně.

„Kino?“

„No jasně!“

„A co hrají?“ ptal se Ludvík.

„Posaď se a uvidíš.“

Posadili se vedle sebe a najednou se setmělo. Ludvík se vyplašeně ohlížel na všechny strany a měl strach, strachoval se, co se to děje, co se to stalo, jestli nezemřel Bůh, jestli nevypadla elektřina. A jen o chvíli později se na plátně objevil obraz a na tom obrazu lidé a ti lidé se hýbali a ty obrazy se hýbaly a to už začal film.

Nikdo ani nedutal.

Všichni napjatě sledovali děj.

Napjatě sledovali děj, i když se vzadu tiše objevil Bůh, usadil se mezi ostatní, Ludvík měl dojem, že byl snad jediný, kdo si ho všiml, stále se na něj otáčel a anděl na něj syčel, ať je potichu a zbytečně sebou nemele, vždyť Bůh je tady úplně normální a jeho přítomnost je mnohem normálnější než ta Ludvíkova.

„A neměli bychom se postavit jako ve škole?“

„Proč?“

„Nebo ho jít pozdravit osobně?“

„Seď a mlč.“

Seděl a mlčel jako lidé kolem něj. Seděl a mlčel tak dlouho, že usnul a probudilo ho až šimrání andělových křídel na lícní kosti — když už bylo po filmu, okolo světlo a řady se vyprazdňovaly. Kolem panoval šum rozhovorů. Ludvík se protáhl a rozhlédl kolem, Bůh byl pryč a nikde nikdo, koho by jen vzdáleně poznával. Tvořily se přirozené hloučky a debatovaly o kinematografickém zážitku. A koho zajímá, co se mu zdálo?

Nepotřebuje se s nimi bavit.

Nepotřebuje přátele.

Nepotřebuje lidi.

Anděl mávnul křídly poté, co Ludvíkovi slíbil, že si ho před obědem zase najde a odvede do jídelny, připomínal mu, že ještě s nikým pořádně nemluvil, upomínal ho, že má ještě dvě hodinky, tak ať ten čas řádně využije.

„Copak tu nebudu věčnost?“ zeptal se Ludvík.

„Ale každá minuta z věčnosti se počítá.“

Setrvával na své židli a prázdné plátno na něj koukalo. A on koukal na ně. A ono na něj. A on na ně. A upřeně si hleděli z očí do očí syntetického materiálu a naopak a tak dlouho se hypnotizovali, že se Ludvíkovi začínala klížit víčka a přepadala ho únava a on usínal a usínal vsedě a pak ho únava dopadla a jemu spadla brada na klíční kosti – bum – a to trhnutí hlavy ho v trhnutí probudilo a byl najednou bdělejší než kdy před tím.

A to ho někdo tahal za rukáv.

„Ludvíku?“

A to ho někdo tahal za rukáv s dvakrát takovou vehementností a urputností, div že mu celý rukáv ve švu u ramene neodtrhl.

„Ludvíku?“

A to už začínal být rukáv až vytahaný a delší než celá jeho ruka.

„Ludvíku?“

A jemu se prostě akorát nechtělo otáčet se.

„Ludvíku! Čistil jste si dneska zuby?“

Na vedlejší židli se krčila Štěpánka, ramínka měla svěšená a záda nahrbená a cenila na něj své sádrově bílé zoubky. Nedalo se jí odolat a tak zalhal: „Samozřejmě, vždyť jsi mi to připomínala.“

„Dýchněte na mě, Ludvíku.“

Ludvík se zhluboka nadechl a na dívenku dýchl.

„Teda Ludvíku! Vy lžete! Lojzička bude moc smutná, až jí to řeknu.“

Seskočila z židle, urovnala si sukýnku a natáhla k Ludvíkovi ruku. „Tak si s námi pojďte aspoň hrát.“ A druhou rukou ukázala za sebe k tomu prázdnému plátnu, kde se stále povalovaly děti a v jejich středu seděl dospělý muž.

Přítel?

Ludvík natahoval krk, aby lépe viděl, co se to tam děje.

„Tak pojďte!“

Přijal Štěpánčinu ruku, postavil se a následoval ji. Zkracoval kroky. Šli pomalu a on se stále díval kamsi daleko před sebe, před Štěpánku, přes její hlavu na neznámého muže, ve kterém viděl naději, aby nestrávil svůj život věčný osamocený. Veškeré myšlenky upnul k onomu muži. Neviděl mu ani do tváře, ale byl pro něj vším. Seděl v hloučku dětí a děti mu pletly copánky na dlouhých vlasech. Seděl klidně a nehybně.

Ludvík se znovu cítil spokojeně. Zalil ho pocit klidu, pokoje, sounáležitosti, blaženosti, štěstí a radosti. Těšil se, až si sedne vedle toho muže mezi všechny ty děti, až bude s ním a až si začnou děti hrát i s jeho vlasy, až mu bude co nejbližší. Nemohl se dočkat, až k nim dojde! Chtěl se k nim dostat co nejrychleji! A Štěpánka jakoby neustále zpomalovala a vzdálenost mezi nimi jakoby se neustále prodlužovala.

Byl jako na trní.

Ten muž ho přitahoval.

Když ho Štěpánka dovedla až k němu, postavil se před něj a shlédl k němu, zatímco muž k němu vzhlédl. Ludvík se díval do tváře Ježíši, který se na něj usmíval a beze slov a gest ho pobízel, aby s ním setrval. Ludvík pomalu rozevřel dlaň a pustil dívčinu ruku. Ona zůstávala stát vedle něj a děti si stále hrály a smály se a vytvářely Ježíši bizarní účes, který ale neubíral ani špetku z jeho důstojnosti.

„To je Ludvík,“ promluvila konečně Štěpánka.

„Znám Ludvíka,“ odpověděl Ježíš.

„Ten, jak mě zabil, víš, ne?“


(Komentář k této povídce najdete ZDE.)


Komentáře

comments powered by Disqus