Známosti

Občas se probudíš uprostřed noci, všude tma a ticho. Kočka se ti choulí u nohou, ty jsi rozespalá a máš žízeň. Vstávat se ti nechce. Převaluješ se, polykáš sliny, ale krk vysychá čím dál tím víc. Nakonec tě tělo přemluví, ty vylezeš zpod peřiny a zachvěješ se chladem. Nazuješ si pantofle a balíš se do měkkého županu. Nikde nerozsvěcíš, tvé oči si již na šero zvykly a světlo by je spálilo. Opatrně našlapuješ, abys nezakopla o práh. Kočka tě následuje. Když přijdeš do kuchyně, podáš si z poličky skleničku, vypláchneš ji, napustíš studenou vodou, potom se opřeš o kuchyňskou linku a piješ. Je slyšet, jak polykáš. Obvykle se znovu vrátíš do postele a spíš tak tvrdě, že si ráno na noční vycházku jen tak tak vzpomínáš. Teď ale vidíš, že v jednom pokoji naproti přes vnitroblok se ještě svítí.

Jsou tři hodiny ráno.

Posadíš se ke stolu, ale natočíš židli k oknu, abys viděla do osvětlené místnosti. Na tvůj klín vyskočí kočka, chvíli tápe a hledá pohodlí, potom se uvelebí, leží stočená v klubíčku, hladíš ji a ona přede.

Dobrou noc

„Dobrou noc,“ odpověděl manžel. Zatáhl žaluzie, lehl si do postele nohama na polštář a zhasnul lampičku. Manželka se k němu otočila zády, zatímco on na zádech ležel, s rukama pod hlavou a nohama zkříženýma jako Ježíš na kříži.

Následujícího dne je oba probudil budík v šest hodin a dvacet minut, manžel okamžitě vstal, roztáhl žaluzie a potom beze slova odešel probudit děti. Mezitím se manželka podívala do zrcadla a zívla. Se svěšenými rameny se doploužila do kuchyně a začala dětem připravovat svačinu do školy.

„Dobré ráno,“ pozdravila je důrazně, když přišly.

„Ahoj mami,“ pozdravilo jedno dítě.

„Ahoj,“ pozdravilo druhé.

Za chvíli se ze dveří vynořil i manžel v riflích a bílé košili, zapínaje si pravou manžetu. Mezi nohama se mu proplétal pes Alexandr Veliký, velikán svého druhu, jezevčík delší než špageta. Oba se napili vody. Alexandr se usadil u židlí dětí a manžel zase odběhl, aby přišel zpátky s vínovou kravatou okolo krku, sakem přes ramena a kufříkem v ruce a aby se rozloučil s Cyrilem a Metodějem, já vím, manželé měli velmi originální výběr jmen, a pak odešel do práce a vrátil se v šest hodin a třicet osm minut večer.

Den byl dlouhý.

Miriam

Salon krásy, založen v roce 1938. Už tehdy byli lidé oškliví.

A mnoho se toho nezměnilo. Je před Vánoci, konec roku 2016, Miriam Ehrenbergerová, manželka místního řezníka, dáma v letech, na podpatcích a v dlouhé sukni, s kloboukem na hlavě a bílými rukavičkami na rukách, vešla do Salonu krásy, aby udělala, ve světle vánočních řetězů na vánočním stromečku, na svého muže patřičný dojem. Posadila se a čekala.

„Co to bude?“ zeptala se slečna zkráslovačka.

Miriam se postavila a došla k pultíku, na který vysypala všecek obsah své peněženky, až mince cinkaly, jak narážely o sebe, jak dopadaly na sklíčko, z kterého je slečna – Anna, stálo na její jmenovce – rychle odebírala a shrnovala do dlaně přes hranu desky, kde je urychleně počítala.

„Kolik to je?“ ptala se slečna Anička.

„Pět set osmdesát tři korun českých a osmdesát haléřů,“ odpověděla Miriam pyšně. Zvedla bradu a nos vzhůru, vypjala hruď a pak zakokrhala: „Za to si koupím celý svět.“

Slečna Anička se usmála. Mince odložila bokem, aby je sama přepočítala později, jen co podá zákaznici ceník, potom se tedy pro něj natáhla a ukazovala paní řádky se službami, které si může dovolit, jestliže má jen pět set osmdesát tři korun.

„A osmdesát haléřů!“ připomněla Miriam.

„Ale ty se už, milostpaní, dávno nepoužívaj.“