Živá voda

Každý večer, než zhasnul lampičku na nočním stolku, ještě si do dlaní vzal květináček se svým kaktusem a povídal mu, co dnešního dne dělal. „Dobrou noc!“ zavolal potom na rodiče v obýváku. Pak se ocitl ve tmě svého pokoje a jak usínal, opakoval si násobilku.

Dva – čtyři – šest – osm – deset – dvanáct – čtrnáct – šestnáct – osmnáct – dvacet – dvacet dva – dvacet čtyři. Tři – šest – devět – dvanáct – patnáct – osmnáct – dvacet jedna – dvacet čtyři – dvacet sedm – třicet – třicet tři – třicet šest. Čtyři – osm – dvanáct – šestnáct – dvacet – dvacet čtyři –


Když odcházel Tobiáš ze školky, celé prázdniny se bál jít do první třídy. První den ho rodiče do školy táhli a on plakal. Slíbili, že když to toho 1. září zvládne, koupí mu křečka. „A bude se jmenovat Bonifác!“ rozjasnil se. Jenže za měsíc a půl křeček umřel. Tobiáš truchlil, zbledl, zhubl, ramínka nosil svěšená a plakal ještě víc, než když šel poprvé do školy.

Rodiče hned další týden přišli s něčím, co není na péči tak náročné – koupili Tobiášovi kaktus. Teď už žije s kaktusem přes rok. A skutečně jim to funguje. Zalívá ho jednou týdně, aby nebyl ani suchý, ani mokrý. Každého čtvrt roku mění obal na květináč, podle ročních období. Oslavili Vánoce a oslavili narozeniny obou dvou a potom i druhé Vánoce.

Dobrou noc

„Dobrou noc,“ odpověděl manžel. Zatáhl žaluzie, lehl si do postele nohama na polštář a zhasnul lampičku. Manželka se k němu otočila zády, zatímco on na zádech ležel, s rukama pod hlavou a nohama zkříženýma jako Ježíš na kříži.

Následujícího dne je oba probudil budík v šest hodin a dvacet minut, manžel okamžitě vstal, roztáhl žaluzie a potom beze slova odešel probudit děti. Mezitím se manželka podívala do zrcadla a zívla. Se svěšenými rameny se doploužila do kuchyně a začala dětem připravovat svačinu do školy.

„Dobré ráno,“ pozdravila je důrazně, když přišly.

„Ahoj mami,“ pozdravilo jedno dítě.

„Ahoj,“ pozdravilo druhé.

Za chvíli se ze dveří vynořil i manžel v riflích a bílé košili, zapínaje si pravou manžetu. Mezi nohama se mu proplétal pes Alexandr Veliký, velikán svého druhu, jezevčík delší než špageta. Oba se napili vody. Alexandr se usadil u židlí dětí a manžel zase odběhl, aby přišel zpátky s vínovou kravatou okolo krku, sakem přes ramena a kufříkem v ruce a aby se rozloučil s Cyrilem a Metodějem, já vím, manželé měli velmi originální výběr jmen, a pak odešel do práce a vrátil se v šest hodin a třicet osm minut večer.

Den byl dlouhý.

Rumpelovi

Po silnici cválali do města ve velkém stádu koně se svými rytíři na zádech – s řinčením brnění a klapáním přilbic, s kopími v rukou, s praporem, který se tyčil z prostředka davu vzhůru, a s meči vztyčenými vysoko nad hlavami.

„Umřel vám syn! Umřel vám syn!“

„Komu umřel syn?“ zahulákal přes celou ulici pan Antonín Rumpela, pán středního věku, pán s vousy a počínající se pleší. Lidé se na něho otáčeli a rozhlíželi se kolem, sklápěli zraky, zrychlovali krok a pospíchali do svých domů a zavírali za sebou dveře. „Tak jaký syn?“

„Umřel vám syn! Umřel vám syn!“

A pak koně se svými jezdci zmizeli za rohem a začalo sněžit. Pan Rumpela zasunul hlavu mezi ramena a dlaně schoval do kapes dlouhého kabátu, začínalo chumelit, šel proti větru a proti bodlavým, pichlavým ledovým vločkám, vešel do hospody, kde pracoval.

„Viděl jsi to?“ zeptal se bratra za pultem.

„Co?“

„Ty koně.“

„Koně?“

„Ty koně, vždyť jeli přímo před okny, musel jsi je vidět.“

„Koně?“

„Těsně než se rozsněžilo.“

„Jací koně?“

„Tak jsi byl asi zrovna vzadu.“

„Ne, celou dobu jsem tady.“ Odmlčel se. „Je ti dobře?“

Antonín si sundal kabát a odložil ho vzadu do kumbálu. Vrátil se k výčepu, postavil se vedle bratra k pokladně. Strhl ze zdi list kalendáře, pátek, třetí adventní pátek, 14. prosince. 13. prosince zmuchlal a vyhodil do koše pod pultem.

Usmál se.

„Vilém přijede každým dnem domů na Vánoce.“